12 C 100/2023-47 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 27. 4. 2023 domáhala na žalované zaplacení částky 9 900 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovanou dne 31. 5. 2018 Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla původní věřitelka žalované částku 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr spolu s úrokem 3 400 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 400 Kč splatit v 78 týdenních splátkách po 485 Kč. Před podpisem smlouvy zjišťovala původní věřitelka schopnost žalované úvěr splácet. Žalovaná uhradila pouze částku 28 150 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022. 2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalované. Tyto informace byly zaznamenány v Zákaznické kartě. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ačkoli jí byla spolu s výzvou k vyjádření se řádně doručena do vlastních rukou. 4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky. 5. Z provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Původní věřitelka a žalovaná podepsaly dne 31. 5. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala půjčené peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 17 800 Kč. Před podpisem smlouvy o úvěru původní věřitelka nezjišťovala důsledně schopnost žalované úvěr splácet, neboť se spolehla na tvrzení žalované a neověřila si výši skutečných příjmů a výdajů žalované, jakož ani to, zda má žalovaná další závazky, zda tyto řádně splácí, zda má exekuce apod. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni a postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 24. 11. 2022. 6. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před podpisem smlouvy o úvěru důsledně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet. Ze zákaznické karty ze dne 31. 5. 2018 vyplývá, že žalovaná požádala o úvěr ve výši 20 000 Kč a do zákaznické karty uvedla, že žije v nájmu, má 1 nezaopatřené dítě, její čistý měsíční příjem činí 13 700 Kč ze zaměstnání, měsíční výdaje za bydlení činí 3 500 Kč s tím, že zbytek hradí partner, osobní výdaje činí 7 500 Kč. Z poznámek v zákaznické kartě vyplývá, že původní věřitelka měla mít k dispozici toliko výplatní pásky, které však nebyly doloženy. 7. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. 9. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 10. V tomto konkrétním případě z předložených listinných důkazů nevyplývá, že by se původní věřitelka před uzavřením smlouvy o úvěru důsledně zabývala otázkou schopnosti žalované v budoucnu dostát svým závazkům a úvěr splácet. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že původní věřitelka se spolehla na tvrzení žalované obsažená v zákaznické kartě, když tvrzené příjmy a výdaje žalované nebyly nijak ověřeny, resp. soudu zůstaly zcela nedoloženy. Žalobkyně soudu nedoložila žádný doklad, který by prokazoval ověřování tvrzených příjmů a výdajů žalované v době před uzavřením smluv o úvěru. Příjmy a výdaje žalované tak nelze ověřit. Nelze přitom přehlédnout, že již s úhradou nájmu byla žalovaná odkázána na dopomoc partnera, přičemž výše nájmu, jakož i samo tvrzení o dopomoci partnera, zůstaly zcela nedoloženy. Dle údajů uvedených v zákaznické kartě činí měsíční p