12 C 214/2022-107 — Okresní soud v Kroměříži

Odvoláním napadeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně rozsudkem pro uznání tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 97.661,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částkem specifikovaných ve výroku I odvoláním napadeného rozsudku, vše do tří dnů od právní moci předmětného rozsudku (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 23.218,60 Kč (výrok II). Podle podstatné části odůvodnění rozsudku se žalobce domáhal zaplacení částky 97.661,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení s tím, že je společenstvím vlastníků zajišťujícím zajišťování správy domu a pozemku, konkrétně pozemku p. č. st. [číslo], jehož součástí je budova [adresa] – bytový dům v obci a katastrálním území Hulín a žalovaný je výlučným vlastníkem jednotky v předmětném domě, a to jednotky č. jednotky [číslo] s podílem na společných částech domu, a je tak ve smyslu ustanovení § 2 písm. b) a ustanovení § 4 zákona o užívání bytů příjemcem služeb a tudíž je povinnen žalobci hradit zálohy vyúčtované za tyto služby. Výše zálohy byla v letech 2020, 2021 a 2022 rozhodnutím žalobce stanovena na částku ve výši 3.984 Kč měsíčně. Za období od 1. 5. 2020 do 31. 7. 2022 žalovaný na těchto plněních neuhradil vyúčtovanou a splatnou částku ve výši 97.661,35 Kč. Dne 30. 8. 2022 vydal soud elektronický platební rozkaz, kterým vyhověl návrhu žalobce a současně žalovaného poučil o právu podat proti elektronickému platebnímu rozkazu odpor ve lhůtě 15 dnů. Zároveň soud žalovaného vyzval, aby se v případě, že podá odpor, ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu písemně v listinné nebo elektronické podobě vyjádřil ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena spolu s elektronickým platebním rozkazem. Rovněž žalovaného poučil, že pokud se ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává a soud ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání. Žalovanému byl elektronický platební rozkaz spolu se žalobou doručen do vlastních rukou dne 1. 9. 2022. Žalovaný podal proti elektronickému platebnímu rozkazu dne 8. 9. 2022 odpor. Lhůta k podání odporu žalovanému uplynula dne 16. 9. 2022 a ode dne následujícího počala žalovanému běžet lhůta 30 dnů pro vyjádření ve věci samé k žalobě, která marně uplynula dne 17. 10. 2022. Žalovaný se ve stanovené 30denní lhůtě nevyjádřil. Jelikož se má za to, že žalovaný nárok žalobkyně uznal a současně nejde o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír, rozhodl soud o nároku žalobce aniž ve věci nařídil jednání (§ 153a odst. 4 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.; zcela úspěšnému žalobci přiznal vůči žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 23.218,60 Kč; jednotlivé položky, z nichž se náhrada nákladů řízení skládá, jsou v odůvodnění rozsudku specifikovány. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání. V něm a jeho doplnění nerozporoval, že jeho vyjádření k žalobě nebylo podáno ve stanovené lhůtě; namítl, že se tak stalo v důsledku administrativního nedopatření. Má však za to, že žaloba je zcela nedůvodná a musí být v souladu s příslušnou právní úpravou zamítnuta, když vyhovění žalobě by zakládalo zjevnou nespravedlnost. Namítl, že v předmětné věci je zřejmé, že s podanou žalobou projevil zřetelný nesouhlas ve formě podaného odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu a následně předmětným vyjádřením. Toliko dvoudenní zpoždění s jeho podáním pak nelze považovat za záměrné ztěžování a oddalování postupu ve věci a už jen z tohoto důvodu nemělo ze strany soudu I. stupně k vydání napadeného rozsudku pro uznání dojít; na podporu této své argumentace odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15. Dále uvedl, že má za to, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Aby bylo možno dovodit fikci uznání žalobou uplatněného nároku, musí být nárok v žalobě perfektně vymezen. Pro naplnění předpokladu pro přiznání tvrzeného nároku na neuhrazených zálohách, případně z nedoplatku z vyúčtovaných služeb jsou rozhodujícími skutečnostmi, které byl žalobce povinnen tvrdit v žalobě, tvrzení o tom, zda se žalobce konkrétně domáhá úhrady záloh či nedoplatku z vyúčtování, že je předpis záloh vůči žalovanému účinný, z jakých konkrétních částek se požadované zálohy skládají a dále musí být uveden jasný a přehledný způsob výpočtu případného nedoplatku. Taktéž je nutno doložit, že žalovaný byl s existencí případného nedoplatku seznámen. V posuzované věci ovšem zásadní tvrzení v uvedeném smyslu absentují. Žalobce koncipoval žalobní návrh způsobem, že není jasné, zda se domáhá zaplacení případného nedoplatku z vyúčtování služeb nebo naopak nároku na zaplacení neuhrazených záloh na úhradu za služby a v tomto směru žalovaný poukazuje na nejasnou formulaci žaloby. Nadto namítl, že vůči němu není účinný předpis záloh. Uzavřel, že není jasné, o jaké skutečnosti žalobce svůj nárok opírá, jakým způsobem došel ke konečnému výpočtu a že žalobní návrh je zmatečný; předmětná žaloba proto neposkytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil a rozhodl tak, že se rozsudek pro uznání nevydává a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení. V písemném vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že postupu soudu I. stupně, který předcházel vydání rozsudku, není co vytknout. Žalovaný nejprve podal proti elektronickému platebnímu rozkazu blanketní odpor a následně se ve stanovené lhůtě, která uplynula dne 17. 10. 2022, k žalobě nijak nevyjádřil, proto soud I. stupně správně a zákonně přistoupil k vydání rozsudku pro uznání. S odkazem na ve vyjádření citovanou judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že pouhý nesouhlas s žalobou, tedy kupříkladu blanketní odpor, který žalovaný v dané věci proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu podal, nelze pokládat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 604/2010 a další). Kvalifikovaná výzva byla žalovanému doručena a platí, že žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, čímž nastala zákonná fikce uznání nároku žalovaným. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani skutečnost, že se žalovaný ve věci písemně vyjádřil po uplynutí stanovené lhůty, kdy naznačil svou procesní obranu. V návaznosti na odvolací argumentaci žalovaného dále uvedl, že ve věci sp. zn. I. ÚS 1024/15 tam vyložené závěry Ústavní soud přijal v situaci, kdy se žalovaný ve stanovené lhůtě včas vyjádřil, a to tak, že uvedl nesouhlas s předmětým nárokem a dokonce i rámcově naznačil důvody svého nesouhlasu a avizoval, že důvody tohoto nesouhlasu dále blíže rozvede k výzvě soudu nebo u soudního jednání; v uvedené věci tak žalovaný na rozdíl od žalovaného v této věci jednoznačně projevil dostatečně včasnou aktivitu proti žalobou uplatňovanému nároku před uplynutím lhůty dle kvalifikované výzvy. Takové závěry však nejsou v žádném případě aplikovatelné na absolutní pasivitu žalovaného v této věci až do marného uplynutí lhůty dle kvalifikované výzvy soudu I. stupně. Pokud v minulosti v judikatuře došlo ke korekci proti vydání rozsudku na základě tzv. fikce uznání, pak ve všech takových případech svědčily ve prospěch žalovaného mimořádné a extrémní individuální okolnosti, které však u žalovaného v této věci nijak dány nejsou a žalovaný je ani sám netvrdí. Pokud žalovaný v odvolání argumentoval rovněž skutečnosti, které rozporovaly samotné meritum nároku žalobce a jednotlivých dílčích skutkových okolností, je taková argumentace již zcela bezpředmětná. Navrhl, aby rozsudek soudu I. stupně byl z důvodu věcné správnosti potvrzen. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 § 202 o. s. ř. a contrario) přezkoumal v rozsahu napadení (§ 212 o. s. ř.) rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že se jedná o přezkum rozsudku pro uznání byl odvolací soud ve věci vázán ustanovením § 205b o. s. ř. Podle § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jenom vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, 153b). Podle § 205 odst. 2 písm. a) odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupn