16 C 95/2023-54 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se domáhala proti žalované zaplacení částky 14 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % od 10. 11. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 703,07 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 232 Kč, částky 2 184 Kč jako smluvní pokuty a náhrady nákladů řízení ve výši 2 252 Kč. 2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela na základě žádosti o online půjčku na stránkách [webová adresa] s žalovanou dne 22. 12. 2021 smlouvu o úvěru [číslo] platnou k témuž dni, jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky a na jejímž základě, ve znění doplnění ze dne 4. 5. 2022, poskytla žalované bezhotovostní úvěr v celkové výši 14 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit dlužnou částku s příslušenstvím v celkové výši 17 132 Kč do 3. 6. 2022. Žalovaná sjednanou částku neuhradila řádně a včas. 3. Pohledávka za žalovanou byla žalobkyni postoupena na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021; dílčí postupní smlouva byla uzavřena dne 7. 11. 2022, což bylo žalované oznámeno. Před podáním žaloby byla žalované zaslána upomínka ze dne 9. 3. 2023. 4. Elektronický platební rozkaz ve věci nebyl vydán s ohledem na nepřiměřeně vysoké příslušenství pohledávky. V reakci na výzvu soudu k doplnění, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně vzala svůj návrh částečně zpět co do částek 3 232 Kč jako kapitalizovaného úroku a 2 184 Kč jako smluvní pokuty. Současně vyjádřila souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání. Žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila (doručena fikcí podle § 49 odst. 4 o. s. ř. dne 7. 7. 2023, stanovená 10denní lhůta tak uplynula dne 17. 7. 2023). 5. Soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o. s. ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise. 6. Z provedených listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. 7. [právnická osoba] poskytla žalované převodem na účet peněžní prostředky ve dvou platbách – dne 22. 12. 2021 částku 12 000 Kč (viz výpis z účtu na č.l. 17) a dne 5. 1. 2022 částku 2 000 Kč (viz výpis z účtu na č.l. 20), obojí na základě smlouvy o úvěru (viz smlouva č.l. 14-15, [číslo], obchodní podmínky na č.l. 21-24). Ve smlouvě se žalovaná zavázala vrátit původnímu věřiteli částku 17 132 Kč s nejzazším datem splatnosti do 3. 6. 2022. Žalovaná nic neuhradila, přestože byla k úhradě vyzývána (viz upomínky s dokladem o odeslání na č.l. 35-39). 8. [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovanou, která je předmětem tohoto řízení, rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021 ve spojení s dílčí postupní smlouvou ze dne 7. 11. 2022 na žalobkyni (viz smlouvy o postoupení pohledávek č.l. 25-33 spisu). Toto bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 22. 11. 2022 (č.l. 34-35). 9. Předžalobní výzva byla na adresu žalované odeslána dne 13. 3. 2023 doporučeně (č.l. 39). 10. Žalobkyně k výzvě soudu přiznala, že nedisponuje důkazy o tom, že by právní předchůdce žalobkyně náležitě zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalované, její majetkové a osobní poměry. Žalobní návrh proto vzala zčásti zpět. V rozsahu výroku I tedy soud řízení v souladu s § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. částečně zastavil. 11. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následujícím způsobem. 12. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), při posuzování právního vztahu se tedy vedle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. aplikuje také zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle této úpravy je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona, ve znění účinném do 28. 5. 2022). 13. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce záměr posílit (nikoli oslabit) ochranu spotřebitele jako slabší smluvní strany (viz důvodová zpráva i rozsah zákonné úpravy). Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit, ale naopak posílit ochranu spotřebitele, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by smysl a účel právní úpravy nebyl naplněn. Současně, má-li nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí (mj. i soukromoprávních). Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti, a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo]. 14. Soud proto vycházel z § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a dalších vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 15. Jelikož žalobkyně nepředložila důkazy o tom, že by původní věřitelka postupovala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a posoudila dostatečně úvěruschopnost žalované, je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění ve výši 14 000 Kč na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které v řízení pasivní žalovaná nezpochybnila, že na dlužnou částku nebylo hrazeno ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky a poplatky. Soud proto v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložil žalované, aby uhradila žalobkyni, na niž byla pohledávka postoupena, jistinu úvěru ve výši 14 000 Kč jako bezdůvodné obohacení. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. 16. Jak vyplývá z § 87 odst. 1 poslední věty zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové sm