10 C 78/2024-66 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 74 996,10 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 14 014,81 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne 27. 7. 2020 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, , jednající v České republice prostřednictvím , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získal žalovaný od původní věřitelky platební kartu, jejímž prostřednictvím mohl čerpat prostředky až do úvěrového rámce 40 000 Kč (s maximálním úvěrovým rámcem ve výši 500 000 Kč). Žalovaný se zavázal úvěr včetně sjednaného pojištění splácet formou pravidelných měsíčních splátek, doporučená výše splátek byla 4 500 Kč, minimální splátka měla představovat 5 % z čerpané výše úvěru, nejméně 500 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 22,68 % ročně. Žalovaný celkem čerpal 143 474 Kč, původní věřitelce uhradil celkově 107 450 Kč. Vzhledem k prodlení se splácením úvěru prohlásila původní věřitelka úvěr za splatný ke dni 31. 7. 2023. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 8. 2023 byla pohledávka s účinností k 21. 8. 2023 postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. Žalovaná částka 74 996,10 Kč představuje nesplacenou jistinu. Kromě této částky s příslušenstvím si žalobkyně dále nárokovala 14 014,81 Kč (spolu s úrokem z prodlení), která představuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně za každý započatý den prodlení. Předžalobní upomínkou ze dne 11. 1. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, avšak bezvýsledně.2. Podáním ze dne 15. 5. 2024 žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že původní věřitelka ověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet tak, že prověřovala pravdivost tvrzení žalovaného ohledně jeho příjmů a výdajů v interních i externích databázích třetích subjektů a dále v registru SOLUS. Z žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy měsíční příjem 15 589 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů činila 5 000 Kč, při sjednané měsíční splátce 500 Kč tak činil disponibilní zůstatek žalovaného 10 089 Kč.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaného soud vyzval, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že proti projednání věci bez nařízení jednání nemá žádné námitky.5. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:6. Původní věřitelka s žalovaným uzavřeli dne 27. 7. 2020 Smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, (č. úvěru , Anonymizováno, ). V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, nevyživuje žádné děti, pracuje ve službách a prodeji, má čistý měsíční příjem ve výši 15 589 Kč a celkové náklady domácnosti ve výši 5 000 Kč. Žalovanému byl poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 40 000 Kč, byla sjednána úroková sazba 22,68 % ročně, úvěr byl sjednán na dobu neurčitou. Měsíční splátky byly sjednány v minimální výši 5 % z dlužné částky, nejméně však 500 Kč (viz Žádost/smlouva o revolvingovém úvěru č. l. 18 až 20). Podle tvrzení žalobkyně žalovaný celkem čerpal 143 474 Kč a uhradil dohromady 107 450 Kč (viz výpis z úvěrového účtu č. l. 32-33). Smlouvou ze dne 16. 8. 2023 (viz smlouva o postoupení pohledávek č. l. 35-44, potvrzení o provedení transakce č. l. 45 a seznam pohledávek č. l. 46), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným žalobkyni; ta to žalovanému oznámila dopisem ze dne 28. 8. 2023, odeslaným 29. 8. 2023 (viz oznámení o postoupení pohledávky s podacím lístkem č. l. 47-48). Dne 15. 1. 2024 odeslala žalobkyně žalovanému na jeho adresu předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem č. l. 50-51). Ostatní listinné důkazy ve spise nebyly pro posouzení věci podstatné.7. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně (původní věřitelka) náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalovaného (žalobkyně k jeho majetkovým poměrům nedokládala ničeho).8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „o.z.“).9. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, ve věci , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . , jméno FO, a další, zaujal při výkladu směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.10. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).11. V projednávané věci vyšla původní věřitelka pouze formálně z prohlášení žalovaného, které nijak neověřovala (v případě příjmů žalovaného např. výpisy z účtu, výplatními páskami, daňovým přiznáním apod.). Pokud jde o výdaje, spokojila se s tvrzením žalovaného o výši měsíčních výdajů 5 000 Kč, což se však soudu jeví jako zjevně nereálné, má-li uvedená částka zahrnovat veškeré měsíční výdaje spojené s bydlením, energiemi, dopravou, stravou apod. Dále nebylo prokázáno, že by původní věřitelka provedla lustrace žalovaného v registrech dlužníků, v centrální evidenci exekucí či v insolvenčním rejstříku. Původní věřitelka tedy neměla dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaný úvěruschopen či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.12. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., ve spojení s § 580 o. z. a § 588, větou první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za