12 C 136/2024-61 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 23. 4. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 42 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 42 000 Kč od 29. 10. 2023 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 3 480 Kč, a dále náhrady nákladů řízení.2. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 25. 4. 2023 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 40 % z jistiny (tj. 12 000 Kč). Úvěr byl sjednán na dobu neurčitou, žalovaná se zavázala měsíčně splácet úrok přirostlý za předmětné období, jistinu mohla žalovaná splatit kdykoli po dobu trvání smlouvy. Žalovaná řádně nesplácela (neuhradila ničeho), úvěr byl tedy zesplatněn k 28. 10. 2023. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalované, a to ověřením jejího příjmu z výpisů z účtu žalované, případně výplatních listů, a dále lustracemi ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI. Na základě takto získaných informací neměla důvod pochybovat o schopnosti žalované úvěr splácet. Žalované byla před podáním žaloby zaslána předžalobní upomínka.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jejího pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu.4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřila. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky.5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:6. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 25. 4. 2023 bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky do výše 30 000 Kč, a to na účet č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala vrátit jistinu s úrokem ve výši 40 % měsíčně z poskytnuté jistiny. RPSN činila 5516,18 %.7. Výpisem z účtu žalobkyně bylo prokázáno, že dne 25. 4. 2023 byla z jejího účtu odeslána na účet žalované č. , č. účtu, částka 10 000 Kč, dále dne 6. 6. 2023 částka 10 000 Kč, dne 29. 6. 2023 částka 5 000 Kč a dne 9. 7. 2023 částka 5 000 Kč.8. Z oznámení České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 12. 2022 vyplývá, že žalované byl od 1. 1. 2023 přiznán invalidní důchod v celkové výši 18 283 Kč (z předchozího oznámení ze dne 11. 3. 2022 vyplývá, že od června 2022 náležel žalované invalidní důchod ve výši 16 781 Kč).9. Z výpisů z účtu žalované za měsíce leden až březen 2022, červenec až září 2022 a leden až březen 2023 bylo zjištěno, že žalovaná čerpala značné množství prostředků z různých úvěrů a půjček, zůstatek ke konci měsíce byl s výjimkou srpna 2022 a února 2023 záporný (-18 133,33 Kč v lednu 2022, -16 302,85 Kč v únoru 2022, -15 570,48 Kč v březnu 2022, -10 983,96 Kč v červenci 2022, 67,64 Kč v srpnu 2022, -18 003,39 Kč v září 2022, -8 119,46 Kč v lednu 2023, 4 703,62 Kč v únoru 2023 a -16 799,61 Kč v březnu 2023).10. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 22. 2. 2024.11. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.12. Žalobkyně neprokázala, že před uzavřením předmětné smlouvy náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že by se žalobkyně zajímala o existenci, výši a způsob splácení dalších úvěrů či půjček žalované, nezjišťovala její platební morálku, nijak nedoložila, že by skutečně provedla tvrzené lustrace v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, v registrech dlužníků.13. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne 25. 4. 2023 peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to převodem na účet č. , č. účtu, dne 25. 4. 2023 v částce 10 000 Kč, dne 6. 6. 2023 10 000 Kč, 29. 6. 2023 5 000 Kč a 9. 7. 2023 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem ve výši 40 % částky úvěru, tj. 12 000 Kč. Na dluh neuhradila ničeho. S výjimkou výpisů z účtu žalované a oznámení o výši invalidního důchodu nepředložila žalobkyně žádné důkazy o tom, že by posuzovala schopnost žalované úvěr splácet. Z předložených výpisů vyplývá, že žalovaná měla v době uzavření smlouvy značné množství půjček a většinou rovněž záporný (či minimální) zůstatek na účtu.14. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.19. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno