12 C 53/2024-53 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 8. 1. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 39 379,71 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. tohoto rozhodnutí, a dále náhrady nákladů řízení.2. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 20. 3. 2023 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru, na jejímž základě poskytla žalované možnost čerpat úvěr prostřednictvím kreditní karty, výška úvěrového rámce byla sjednána na 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splácet měsíčními splátkami, jejichž výše byla stanovena na 4 % z aktuální dlužné částky. Za dobu trvání smluvního vztahu čerpala žalovaná celkem částku 39 726 Kč a na poskytnutý úvěr uhradila celkem 3 527 Kč. Žalovaná řádně nesplácela, úvěr byl tedy zesplatněn k 21. 9. 2023. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalované, a to posouzením příjmové a výdajové stránky, přezkumem klientských informací a nahlédnutím do úvěrových registrů. Žalované byla před podáním žaloby zaslána předžalobní upomínka.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jejího trvalého pobytu, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu.4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřila. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky.5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:6. Smlouvou o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 20. 3. 2023 bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky, které byla žalovaná oprávněna čerpat prostřednictvím kreditní karty, úvěrový rámec byl sjednán ve výši 40 000 Kč. Byla sjednána roční úroková sazba 26,28 %, RPSN činila 29,7 %. Výše měsíční splátky byla stanovena na 4 % z dlužné částky. Žalovaná ve smlouvě uvedla, že je svobodná, bydlí v podnájmu, nevyživuje žádné děti, od listopadu 2022 je zaměstnána u spol. , právnická osoba, s čistým měsíčním příjmem 16 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 21 000 Kč.7. Z výpisu z úvěrového účtu bylo zjištěno, že žalovaná celkem čerpala jistinu ve výši 39 726 Kč a uhradila celkem 3 527 Kč.8. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta vyplývá, že ke dni uzavření úvěrové smlouvy byly provedeny lustrace v registru SOLUS a NRKI, v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Z úvěrové zprávy vyplývá, že byl zjištěn kontokorentní úvěr, na kterém žalovaná čerpala částku 739 Kč.9. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 13. 10. 2023.10. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.11. Žalobkyně neprokázala, že před uzavřením předmětné smlouvy náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Kromě výpisu z provedených lustrací (vizte výše) se ve spise nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že by žalobkyně ověřovala majetkovou situaci žalované, zejména výši příjmu žalované a dalších členů domácnosti (neměla k dispozici výpisy z účtu žalované, výplatní pásky, pracovní smlouvu apod.). Dále nijak neprokázala, že by se jakkoli zajímala o výdajovou stránku žalované, tj. jaké má měsíční výdaje sama žalovaná i její domácnost, jakým způsobem se na výdajích podílejí další osoby, s nimiž žalovaná domácnost sdílí, nezjišťovala výši nájemného např. z nájemní smlouvy atd.12. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 20. 3. 2023 peněžní prostředky ve výši 39 726 Kč, tyto prostředky žalovaná čerpala prostřednictvím kreditní karty. Žalovaná na tuto částku uhradila 3 527 Kč. S výjimkou výpisu z lustrací žalované v registrech SOLUS a NRKI, v centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku nepředložila žalobkyně žádné důkazy o tom, že by řádně posuzovala schopnost žalované úvěr splácet.13. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.18. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.19. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných