12 C 81/2024-68 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 27. 2. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 43 098 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. tohoto rozhodnutí, a dále náhrady nákladů řízení.2. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 31. 5. 2023 úvěrovou smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet 24 měsíčními splátkami. Žalovaný řádně nesplácel, dosud uhradil jen 2 242 Kč. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to posouzením příjmové a výdajové stránky, přezkumem klientských informací a nahlédnutím do úvěrových registrů. Žalovanému byla před podáním žaloby zaslána předžalobní upomínka. Žalobkyně požaduje uhradit jistinu 28 748 Kč, poplatky 5 940 Kč, úroky 5 880 Kč, účelně vynaložené náklady 1 030 Kč a smluvní pokutu 1 500 Kč.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:6. Smlouvou o úvěru ze dne 31. 5. 2023 bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal celkem žalobkyni vrátit 41 280 Kč v 24 měsíčních splátkách.7. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta a z úvěrové zprávy vyplývá, že žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný je bezdětný, je zaměstnán s příjmem 28 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 25 000 Kč. Ke dni 26. 5. 2023 byly provedeny lustrace v registru SOLUS a NRKI, v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku.8. Z výpisu účtu bylo zjištěno, že žalobkyně dne 31. 5. 2023 vyplatila žalovanému 30 000 Kč.9. Z výpisu úvěrového účtu vyplývá, že žalovaný dosud celkem uhradil žalobkyni 2 242 Kč.10. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 29. 1. 2024.11. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.12. Žalobkyně neprokázala, že před uzavřením předmětné smlouvy náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Kromě výpisu z provedených lustrací (vizte výše) se ve spise nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že by žalobkyně ověřovala majetkovou situaci žalovaného, zejména výši příjmu žalovaného a dalších členů domácnosti (neměla k dispozici výpisy z účtu žalovaného, výplatní pásky, pracovní smlouvu apod.). Dále nijak neprokázala, že by se jakkoli zajímala o výdajovou stránku žalovaného, tj. jaké má měsíční výdaje sám žalovaný a jeho domácnost, jakým způsobem se na výdajích podílejí další osoby, s nimiž žalovaný domácnost sdílí, nezjišťovala výši nájemného např. z nájemní smlouvy atd.13. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne 31. 5. 2023 peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný na tuto částku uhradil 2 242 Kč. S výjimkou výpisu z lustrací žalovaného v registrech SOLUS a NRKI, v centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku nepředložila žalobkyně žádné důkazy o tom, že by řádně posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet.14. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.19. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákon