16 C 143/2024-39 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 14. 6. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 23 876 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 18 643 Kč od 15. 6. 2023 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení.2. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 15. 5. 2023 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 700 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 3 943 Kč splatit do 14. 6. 2023. Žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně uvedla, že si před uzavřením smlouvy vyžádala od žalovaného informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, příp. nahlédnutím do příslušných databází, žalobkyně tedy splnila svou povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného.3. Žalobkyně byla vyzvána, aby doplnila svá tvrzení o tom, jaké získala konkrétní informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet a aby označila důkazy k prokázání doplněných tvrzení. K této výzvě žalobkyně podáním ze dne 30. 9. 2024 sdělila, že nebude doplňovat žádná skutková tvrzení.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žaloba s výzvou k vyjádření byly žalovanému doručeny fikcí do jeho datové schránky v souladu s § 45 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů.5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.6. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:7. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 15. 5. 2023 včetně dodatku ze dne 19. 5. 2023 a dodatku ze dne 27. 5. 2023 peněžní prostředky v celkové výši 14 700 Kč, a to převodem na účet dne 15. 5. 2023 (částka 8 800 Kč), 19. 5. 2023 (částka 2 400 Kč) a 29. 5. 2023 (3 500 Kč). Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s poplatkem ve výši 3 943 Kč splatit do 14. 6. 2023. Na dluh ne uhradil ničeho.8. Žalobkyně nedoložila, že by jakkoli ověřovala příjmy a výdaje žalovaného, že by zjišťovala jeho finanční a majetkové poměry, že by lustrovala žalovaného v registrech dlužníků, v insolvenčním rejstříku či registru zahájených exekucí. Žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky, předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 29. 2. 2024.9. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.13. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.15. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti, a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.16. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotře