6 C 272/2024-36 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 30 900 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené 8. 9. 2023, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému na jeho bankovní účet 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit s jistinou poplatek 5 200 Kč, to vše se splatností ke dni 8. 10. 2023, neuhradil však ničeho, ačkoli byl žalobkyní opakovaně upomínán. Žalobkyně požaduje z titulu smlouvy 25 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 9. 10. 2023 do zaplacení, 2 500 Kč jako náklady spojené s uplatněním pohledávky a 5 700 Kč na smluvní pokutě za prodlení žalovaného podle uzavřené smlouvy. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 2. 7. 2024.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žaloba s výzvou k vyjádření byly žalovanému doručeny do jeho datové schránky v souladu s § 45 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů.3. Soud projednal věc v nepřítomnosti účastníků, neboť žalobkyně se omluvila a žalovaný se sice omluvil z důvodu , podezřelý výraz, , ovšem nikoli řádně a včas (teprve v den jednání, bez dokladu k svému tvrzení, o odročení nepožádal).4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovaným podepsali dne 8. 9. 2023 smlouvu o zápůjčce (čl. 10-16), na základě které žalobkyně převedla na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, téhož dne 20 000 Kč (čl. 17) a žalovaný se za to zavázal vrátit 25 200 Kč nejpozději do 8. 10. 2023. Podle tvrzení žalobkyně, z něhož nemá soud pro nečinnost žalovaného důvod nevyjít, žalovaný na dluh neuhradil ničeho, ač byl o úhradu opakovaně upomínán (čl. 18-20). Dne 2. 7. 2024 odeslala žalobkyně žalovanému na jeho evidenční adresu (a zároveň na doručovací adresu dle uzavřené smlouvy) předžalobní upomínku (čl. 21-22).5. Žalobkyně netvrdila a neprokázala, že by před poskytnutím financí žalovanému jakkoli ověřovala jeho úvěruschopnost (ke svému předsmluvnímu postupu uvedla pouze obecné formulace o zjišťování/vyžadování relevantních informací od žalovaného, nedokládala ničeho). Žalobkyně se nedostavila k jednání, nemohla být proto v tomto směru poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „o. z.“).7. Žalobkyně však neunesla břemeno tvrzení a důkazu k tomu, že by splnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru neuvedla nic konkrétního a sama ve vyjádření k výzvě soudu operovala i s možností posouzení jejího nároku jako bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy.8. Uzavřenou smlouvu soud skutečně shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“9. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Žalobkyně přenechala žalovanému 20 000 Kč (prokázáno), z čehož žalovaný nevrátil ničeho (zde soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil). Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil částkou 20 000 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.10. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.11. Rozdíl mezi úspěchem žalobkyně a úspěchem žalovaného (vycházeje z celého předmětu řízení včetně příslušenství) je nepatrný, proto soud o nákladech řízení rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že na jejich náhradu nemá nárok žádný z účastníků.12. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, který je přílohou výše uvedeného zákona o soudních poplatcích.