6 C 78/2024-59 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 24 844,96 Kč s úrokem z prodlení z titulu Smlouvy o úvěru , Anonymizováno, , Anonymizováno, č. , tel. číslo, uzavřené mezi účastníky. Touto smlouvou získal žalovaný od žalobkyně úvěr 22 000 Kč, který se zavázal splácet měsíčními splátkami ve výši 516,81 Kč. Dostal se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu 19 931,99 Kč spolu s neuhrazenými poplatky, kapitalizovaným úrokem a kapitalizovaným úrokem z prodlení. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, je neznámého pobytu. Soud z úřední činnosti současně zjistil, že je stižen , podezřelý výraz, poruchou, v důsledku které je zde pochybnost o jeho schopnosti řádně hájit svá práva v soudním řízení, proto mu byl usnesením č. j. , spisová značka, ze dne , právnická osoba, . 2024 ustanoven opatrovník pro řízení podle § 29 odst. 3 o. s. ř. Opatrovník navrhl přerušení řízení do skončení řízení o omezení svéprávnosti žalovaného. Toto řízení bylo usnesením ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . 2024, č. j. , spisová značka, , zastaveno, neboť žalovaný se opakovaně nedostavoval k vyšetření znalcem, je nekontaktní a nezvěstný; v řízení proto nebylo možné dále pokračovat. Vzhledem k odpadnutí této překážky soud pokračoval v projednávané věci.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu, opatrovník žalovaného k výzvě soudu také souhlasil. Soud proto rozhodl bez nařízení jednání.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Žalobkyně s žalovaným podepsali dne 14. 1. 2022 Smlouvu o úvěru , Anonymizováno, , Anonymizováno, , na základě které žalobkyně téhož dne vyplatila žalovanému na jeho účet č. , č. účtu, částku 22 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit 71měsíčními splátkami ve výši 516,81 Kč a poslední 72. splátkou ve výši 734,10 Kč (viz Smlouva o úvěru čl. 21-23, formulář pro standardní informace čl. 19-20). Učinili tak na základě písemné žádosti žalovaného z téhož dne, v níž žalovaný ke svým poměrům uvedl, že je svobodný, bydlí v pronajatém domě/bytě, jeho jediným příjmem je invalidní důchod ve výši 11 910 Kč, jedná se o jediný příjem domácnosti, nevyživoval žádné další osoby. Výdaje své, případně celé domácnosti, žalovaný v žádosti neuvedl (viz žádost o úvěr čl. 18). K ověření příjmu žalovaného měla žalobkyně k dispozici potvrzení ČSSZ ze dne 10. 1. 2022 (viz potvrzení čl. 27). Žalobkyně dále lustrovala žalovaného v centrální evidenci exekucí (s negativním výsledkem), zjišťovala existenci jeho závazků – žádné externí splátky, interně evidovala u žalovaného dva dřívější smluvní vztahy s celkovými měsíčními splátkami 1 025,94 Kč (viz výsledek lustrace, vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti čl. 28-32). Na projednávaný úvěr žalovaný žalobkyni uhradil celkem 7 249,05 Kč (viz platební historie čl. 39). Dne 1. 11. 2023 odeslala žalobkyně žalovanému na jeho adresu evidovanou v centrální evidenci obyvatel předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 40-41).6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 4. 1. 2023 (dále jen „o. z.“).7. Podle soudu však žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr , právnická osoba, (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.8. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).9. V projednávané věci žalobkyně unesla důkazní břemeno ohledně zjišťování poměrů žalovaného pro řádné posouzení jeho úvěruschopnosti pouze zčásti (po příjmové, nikoli výdajové stránce) a ani takto omezeně zjištěné poměry žalovaného nevyhodnotila adekvátně. Žalobkyni nelze upřít, že ověřila příjem žalovaného i jeho splátkovou zatíženost, zjišťovala sociální situaci žalovaného a provedla lustraci žalovaného v centrální evidenci exekucí, nezkoumala však výdaje žalovaného mimo již zmíněné splátky, např. výši nájemného. Z (neúplných) informací, které měla k dispozici, tak nemohla zodpovědně vyhodnotit, že by žalovaný s jediným příjmem 11 910 Kč a splátkami dvou předchozích závazků (bez zjištění zejména výše nákladů na bydlení a domácnost, které žalovaný podle svého prohlášení nesl sám) byl schopen unést výdaj dalšího úvěru (byť se splátkou nízké výše). Poskytla-li žalobkyně spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.10. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022, mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne 5. 3. 2020) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od 29. 5. 2022, podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda