8 C 12/2024-110 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 124 372,40 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení, se smluvním úrokem a s úrokem z prodlení z titulu smlouvy o úvěru č. , tel. číslo, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . a žalovaným. Touto smlouvou získal žalovaný od žalobkyně úvěr 200 000 Kč, který se zavázal splácet měsíčními splátkami ve výši 5 967,62 Kč. Dostal se však do prodlení s úhradou splátek. Právní předchůdkyně žalobkyně proto úvěr v souladu s produktovými podmínkami ke dni 29. 12. 2021 zesplatnila. Žalovaný poté uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dohodu o uznání dluhu se splátkovým kalendářem, kterou však nedodržel. Právní předchůdkyně žalobkyně poté postoupila pohledávku na společnost , Anonymizováno, -, Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, . postupní smlouvou ze dne 18. 9. 2023. Následně společnost , Anonymizováno, -, Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, . postoupila pohledávku na žalobkyni postupní smlouvou ze dne 13. 10. 2023. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10).3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným podepsali dne 4. 6. 2021 Smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, , na základě které žalobkyně téhož dne vyplatila žalovanému na jeho účet č. , č. účtu, částku 200 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 39 měsíčních splátkách po 5 967,62 Kč a 40. splátkou ve výši 6 669,79 Kč (viz Smlouva o úvěru čl. 13-15). Učinili tak na základě písemné žádosti žalovaného z téhož dne, v níž žalovaný ke svým poměrům uvedl, že je svobodný, bydlí v pronajatém domě/bytě, jeho jediným příjmem je mzda ze zaměstnaneckého poměru na pozici manager/ředitel u společnosti , právnická osoba, , jedná se o jediný příjem domácnosti, nevyživoval žádné další osoby. Výdaje své, případně celé domácnosti, žalovaný v žádosti neuvedl (viz žádost o úvěr čl. 107). K ověření příjmu žalovaného měla žalobkyně k dispozici potvrzení o výši příjmů od zaměstnavatele (viz potvrzení čl. 80). Žalobkyně dále lustrovala, zjišťovala existenci jeho závazků – externí splátky zjistila u dvou úvěrů v celkové výši 4 881 Kč, interně neevidovala u žalovaného žádné splátky (viz vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti vč. lustrace čl. 86-88). Na projednávaný úvěr žalovaný žalobkyni uhradil celkem 88 751,09 Kč (viz platební historie čl. 79). Dne 1. 11. 2023 odeslala žalobkyně žalovanému na jeho adresu evidovanou v centrální evidenci obyvatel předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka čl. 65, seznam odeslaných předžalobních výzev čl. 52 a násl.).5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).6. Podle soudu však žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.7. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).8. V projednávané věci žalobkyně unesla důkazní břemeno ohledně zjišťování poměrů žalovaného pro řádné posouzení jeho úvěruschopnosti pouze zčásti (po příjmové, nikoli výdajové stránce) a ani takto omezeně zjištěné poměry žalovaného nevyhodnotila adekvátně. Žalobkyni nelze upřít, že ověřila příjem žalovaného i jeho splátkovou zatíženost, zjišťovala sociální situaci žalovaného, však výdaje žalovaného mimo již zmíněné splátky, např. výši nájemného. Z (neúplných) informací, které měla k dispozici, tak nemohla zodpovědně vyhodnotit, že by žalovaný s jediným příjmem a splátkami dvou předchozích závazků (bez zjištění zejména výše nákladů na bydlení a domácnost, které žalovaný podle svého prohlášení nesl sám) byl schopen unést výdaj dalšího úvěru relativně vysokou splátkou. Poskytla-li žalobkyně spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.9. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022, mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne 5. 3. 2020) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od 29. 5. 2022, podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením ú