8 C 16/2024-48 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 52 084,39 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne 7. 9. 2021 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČ , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získala žalovaná od původní věřitelky úvěr 35 000 Kč, který se zavázala vrátit ve 48 měsíčních plátkách po 2 064 Kč spolu s měsíčním poplatkem za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 253 Kč. Dostala se však do prodlení, úvěr byl zesplatněn dopisem ze dne 23. 10. 2022, ke dni zesplatnění činila dlužná částka 39 971 Kč. Žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu ve výši 32 383,93 Kč spolu kapitalizovaným úrokem, smluvní pokutou, smluvním úrokem, zákonným úrokem z prodlení. Smlouvou účinnou dne 29. 8. 2023 postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalované dne 6. 11. 2023.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Nemá datovou schránku, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Soudní písemnost byla připravena k vyzvednutí dne 12. 4. 2024 a žalované byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedla. Po uplynutí úložní doby byla písemnost vhozena do domovní schránky. Na zahájené řízení byla nadto žalovaná v projednávané věci soudem upozorněna prostřednictvím žalobkyní sdělené e-mailové adresy. Žalovaná soudu sdělila doručovací adresu , adresa, . Soud proto žalované výzvu k vyjádření k žalobě doručil též na sdělenou doručovací adresu. Jelikož si žalovaná ani tentokrát písemnost nevyzvedla, byla jí dne 26. 6. 2024 vhozena do domovní schránky. Žalovaná se však ani poté nevyjádřila.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaná byla vyzvána k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Původní věřitelka („, Anonymizováno, “) s žalovanou uzavřely dne 7. 9. 2021 Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které obdržela žalovaná téhož dne bezhotovostním převodem částku ve výši 35 000 Kč a zavázala se za to vrátit 86 028 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 2 064 Kč (viz Smlouva o zápůjčce č. , hodnota, čl. 16-18). Učinily tak na základě písemné žádosti žalované z téhož dne, v níž žalovaná ke svým poměrům uvedla (viz dokument hodnocení klienta č.l. 41), že je zaměstnána s čistým měsíčním příjmem ve výši 18 000 Kč, do svých výdajů zahrnula měsíční životní minimum ve výši 3 860 Kč, náklady na bydlení ve výši 2 603 Kč. Doložila přehled příchozích plateb (zřejmě mzdy) od , Anonymizováno, , Anonymizováno, (viz č.l. 42) za měsíce 5-8/2021. Podle tvrzení žalobkyně dosud žalovaná v souvislosti s uvedenou smlouvou uhradila celkem 20 387 Kč. Smlouvou ze dne 29. 6. 2023, účinnou 29. 8. 2023 (viz prohlášení o postoupení pohledávek čl. 25), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovanou žalobkyni (viz seznam postoupených pohledávek čl. 26), což žalované oznámila dopisem ze dne 20. 9. 2023, odeslaným téhož dne (viz oznámení o postoupení pohledávky s podacím lístkem čl. 28-29). Dne 6. 11. 2023 odeslala žalobkyně žalované na její evidenční adresu (viz výše) předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 30-31).5. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoložila, že by původní věřitelka před poskytnutím finančních prostředků žalované měla jí uváděné údaje o příjmech, výdajích a o konkrétní finanční i celkové životní situaci za ověřené. Z žádosti o úvěr vyplývá, že původní věřitelka ověřovala příjem žalované, a to z výpisu příchozích plateb od zaměstnavatele , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Ohledně výdajů však vzala v potaz částku 2 603 Kč, kterou žalovaná uvedla v žádosti o úvěr, a částku 3 860 Kč jako životní minimum podle zákona č. 110/2006 Sb. Výdaje žalované si však původní věřitelka řádně neověřila. Uvedla, že výdaje ověřila na základě informací z veřejných registrů (SOLUS, NRKI, ISIR). Takové ověření nepovažuje soud za dostatečné, jelikož z něj nelze ověřit tvrzené výdaje na bydlení, ale i další pravidelné výdaje. Za této situace tak měla právní předchůdkyně žalobkyně přistoupit k dalšímu prověřování úvěruschopnosti žalované, tj. zjistit pravidelné výdaje žalované, její životní poměry, způsob bydlení, počet vyživovaných osob apod.6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 9. 2021 (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).7. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.8. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).9. V projednávané věci vyšla původní věřitelka pouze formálně z prohlášení žalované, která ověřovala a zkoumala pouze omezeně – v rozsahu příjmu žalované. Ohledně výdajů se spokojila s tvrzením žalované, že její výdaje tvoří výdaje na bydlení v částce 2 603 Kč, aniž by ověřila, zda částka skutečně odpovídá způsobu bydlení žalované. Dále výdaje ověřovala pouze na základě údajů z veřejných registrů (NRKI, SOLUS, ISIR), z nichž skutečnosti pro ověření výdajů na bydlení a dalších nezbytných výdajů nevyplývají. Vzhledem ke zjištěným (resp. nezjištěným) skutečnostem neměla z pohledu soudu původní věřitelka dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaná úvěruschopna či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.10. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 S