8 C 5/2024-79 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 375 443,27 Kč s úrokem z prodlení z titulu smlouvy o úvěru ze dne 21. 8. 2019 uzavřené mezi účastníky. Touto smlouvou získal žalovaný od žalobkyně úvěr 500 000 Kč, který se zavázal splácet měsíčními splátkami ve výši 7 231,88 Kč včetně pojištění schopnosti splácet. Dostal se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu 375 443, 27 Kč spolu s neuhrazenými poplatky, kapitalizovaným úrokem a kapitalizovaným úrokem z prodlení a zákonným úrokem z prodlení. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, zvolil si doručovací adresu evidovanou v sytému evidence obyvatel, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na doručovací adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese či zvolené adrese pro doručování, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10).3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovaným podepsali dne 21. 8. 2019 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, konsolidace půjček, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr v celkové výši 500 000 Kč. Úvěr byl poskytnut z části k účelu úhrady dosavadních dluhů. Žalobkyně a žalovaný se v čl. III úvěrové smlouvy dohodli, že žalobkyně částku ve výši 425 156,22 Kč uhradí na úvěrový účet žalovaného č. , č. účtu, , částku ve výši 10 000 Kč na úhradu kontokorentního úvěru žalovaného na účtu č. , č. účtu, a zbylou částku neúčelově na běžný účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 120 splátkách ve výši 6 579,88 Kč (viz. smlouva o úvěru č.l. 13-15). Strany uzavřely úvěrovou smlouvu na základě písemné žádosti žalovaného ze dne 21. 8. 2019, v níž žalovaný ke svým poměrům uvedl, že má družku, bydlí ve vlastním domě/bytě, kam se nastěhoval 8. 5. 1996, je zaměstnán v pracovním poměru na dobu určitou od 3. 9. 2018 do 2. 12. 2019 u společnosti , právnická osoba, . na pozici dělník/řemeslník s průměrným čistým měsíčním příjmem 22 164 Kč. Uvedl, že celkový příjem domácnosti je 50 000 Kč z jednoho zdroje příjmu, nevyživuje žádné další osoby. Výdaje své, případně celé domácnosti, žalovaný v žádosti neuvedl. K současným závazkům uvedl dva dluhy u žalobkyně, a to ve výši 425 156,22 Kč a kontokorentní úvěr ve výši 10 000 Kč (viz žádost o úvěr čl. 11). K ověření příjmu žalovaného měla žalobkyně k dispozici výpisy z běžného účtu žalovaného za období od března 2019 do srpna 2019 (viz čl. 20-24). Žalobkyně dále lustrovala zjišťovala existenci jeho závazků – externí splátky zjistila u jednoho úvěru ve výši 350 Kč měsíčně, interně neevidovala u žalovaného žádné splátky než ty, které se týkaly úvěrů, jež měl žalovaný poskytnutým úvěrem konsolidovat. Výdaje žalovaného vypočetla žalobkyně matematickým modelem za využití výdajů uvedených žalovaným v žádosti (0 Kč) a částky životního minima a částky normativních nákladů na bydlení. Na projednávaný úvěr žalovaný žalobkyni uhradil celkem 281 813,84 Kč (viz vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti čl. 73-74, platební historie č.l. 71-73). Dne 21. 7. 2023 odeslala žalobkyně žalovanému oznámení o prohlášení úvěru za splatný (viz č.l. 40-41) a následně odeslala žalobkyně žalovanému na jeho adresu evidovanou v centrální evidenci obyvatel předžalobní upomínku ze dne 6. 12. 2024 (viz předžalobní upomínka čl. 47).5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).6. Podle soudu však žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.7. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).8. V projednávané věci žalobkyně unesla důkazní břemeno ohledně zjišťování poměrů žalovaného pro řádné posouzení jeho úvěruschopnosti pouze zčásti (po příjmové, nikoli výdajové stránce). Žalobkyni nelze upřít, že ověřila příjem žalovaného i jeho splátkovou zatíženost, částečně zjišťovala sociální situaci žalovaného (má družku, žije ve vlastní nemovitosti), však výdaje žalovaného mimo již zmíněné splátky, např. náklady na bydlení, nezjistila vůbec, stejně jako skutečnost, s kým v domácnosti žije. Výdaje na živobytí a na bydlení určila matematickým modelem za využití částky životního minima a normativních nákladů na bydlení. Podíl klienta na nákladech na bydlení si žalobkyně (zřejmě sama) určila ve výši 44,33 % (žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že má nezbytné měsíční náklady 0 Kč). Takto zjišťované informace o výdajích žalovaného však nemají odraz ani v žádosti o úvěr (která je nadto v části příjmů vnitřně rozporná – příjem žalovaného neodpovídá uvedenému příjmu domácnosti při počtu příjmů 1) v ani ve výpisech z běžného účtu žalovaného, které žalobkyně k žalobě přiložila. Z výpisu z účtu žalovaného lze nepochybně ověřit příjem žalovaného, nikoli však jeho nezbytné měsíční výdaje jako např. výdaje na bydlení, jelikož takovou položku neobsahují. Většina plateb žalovaného zřetelná z výpisu z běžného účtu se týká drobných nákupů potravin a spotřebního zboží. Žalovaný přitom i při bydlení ve vlastní nemovitosti náklady na bydlení nepochybně vynakládat musí. Žalobkyně však tyto náklady nezjišťovala a spokojila se s matematickým modelem, který nezohledňuje individuální situaci žadatele. Z (neúplných) informací, které měla k dispozici, tak nemohla zodpovědně vyhodnotit, že by žalovaný s jediným příjmem a (byť nízkou) splátkou dalšího závazku (bez zjištění zejména výše nákladů na bydlení a domácnost, počet spolužijících osob) byl schopen unést výdaj dalšího úvěru relativně vysokou splátkou v poměru k jedinému příjmu žalovaného. Poskytla-li žalobkyně spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.9. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatn