8 C 60/2024-132 — Okresní soud v Kroměříži

1. Návrhem doručeným soudu dne 27. 11. 2023 domáhala se žalobkyně zaplacení částky 7 565,97 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným s úrokem z prodlení, kapitalizovaným úrokem, se zákonným úrokem z prodlení a úrokem z úvěru. Uvedla, že uzavřela s žalovanou dne 19. 4. 2017 smlouvu revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut nezajištěný neúčelový spotřebitelský úvěr. Žalovaná čerpala úvěr až do výše sjednaného úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč, který mohla opakovaně čerpat až do výše splacené části úvěru. Úvěr měla splácet měsíčními splátkami ve výši 5 % ze sjednaného úvěrového limitu, tedy splátkami ve výši 500 Kč do každého 20. dne v měsíci, a to inkasem ze zvoleného bankovního účtu. Žalobkyně a žalovaná si sjednaly úrok ve výši 16,90 % ročně z dlužné částky, žalobkyně však požaduje v žalobě pouze úrok 15 %. Strany si pro případ prodlení s jednou splátkou delším než 3 měsíce nebo s prodlením s více než dvěma splátkami sjednaly možnost prohlásit úvěr okamžitě splatný. Žalovaná nehradila svůj závazek řádně a včas, dostávala se opakovaně do prodlení. Žalovaná se tak ocitla v prodlení se dvěma splátkami, a proto žalobkyně úvěr ke dni 26. 1. 2023 zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 12 264 Kč. Žalovaná ani přes opakované urgence ze strany žalobkyně dluh neuhradila. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani po zaslané předžalobní upomínce.2. Žalobkyně v návrhu obecně uvedla, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované na základě informací poskytnutých žalovanou v žádosti o poskytnutí úvěru a z transakčních pohybů na osobním účtu žalované. Porovnávala pravidelné měsíční příjmy žalované s jejími měsíčními náklady na živobytí a výší úvěrové splátky. Žalobkyně zohlednila všechny externí i interní závazky žalované, prověřila veřejné registry a rejstříky (insolvenční rejstřík, nebankovní registr klientských informací). Žalobkyně neměla pochybnosti o schopnosti žalované splácet úvěr, proto jej poskytla.3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že žádost o poskytnutí úvěru byla podána přes bankomat v rámci tzv. kreditní linky. Příjmy zjistila z účtu žalované a činily průměrně 11 632 Kč. Životní výdaje stanovila žalobkyně na základě dat uvedených žalovanou a na základě svého interního ekonomického modelu pracujícího s aktuálními údaji životních nákladů za využití statistických údajů a s normativními náklady na bydlení. Takto žalobkyně určila výdaje žalobkyně na částku 5 536 Kč. Žalobkyně zkoumala splátkové zatížení žalované a zjistila, že žalovaná měla kontokorentní úvěr u žalobkyně s limitem 5 000 Kč a orientační splátkou 417 Kč, osobní úvěr u žalobkyně se splátkou 4 014 Kč, kreditní kartu mimo žalobkyni s limitem 20 000 Kč a splátkou 1 000 Kč. Žalobkyně zohlednila též splátku poskytnutého úvěru ve výši 500 Kč. Součet splátek činil 5 931 Kč. Příjem žalované ve výši 11 632 Kč proto podle žalobkyně dostačoval na pokrytí životních výdajů i splátek, proto žalobkyně úvěr poskytla.4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Nemá datovou schránku, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žalovaná byla kontaktována současně na email zjištěný ze spisu, načež si zvolila doručovací adresu , adresa, . Ani na doručovací adrese se nepodařilo žalované doručit s tím, že zde nemá označenu poštovní schránku. Zásilka byla proto vrácena zpět zdejšímu soudu, který o tom vyvěsil sdělení na úřední desku.5. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaná byla vyzvána k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.6. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 19. 4. 2017 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě žalobkyně poskytla žalované úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené částky až do výše tohoto limitu (viz smlouva o revolvingovém úvěru č.l. 17-19). Úvěr měla žalovaná splácet inkasem z jejího běžného účtu č. , č. účtu, tak, že si splátku měla žalobkyně strhnout v den její splatnosti, a to vždy k 20. dni v měsíci (viz smlouva o revolvingovém úvěru č.l. 17-19). Žalovaná úvěr opakovaně čerpala i splácela, následně se však dostala do prodlení s více než dvěma splátkami (viz výpis z úvěrového účtu č.l. 36 a násl.). Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužných splátek dopisem ze dne 25. 12. 2022 (viz poslední výzva k úhradě č.l. 85), žalovaná však na výzvu nereagovala a žalobkyně proto prohlásila ke dni 26. 1. 2023 celý úvěr za okamžitě splatný podle čl. 7.2 b) smlouvy o revolvingovém úvěru (viz rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu č.l. 86). Naposledy byla žalovaná upomínána předžalobní upomínkou ze dne 19. 9. 2023 (viz výzva k plnění, doručenka č.l. 104).7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).8. Podle soudu však žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.9. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).10. V projednávané věci žalobkyně uvedla, že žádost o úvěr podala žalovaná přes bankomat. Žalobkyně na výzvu soudu doložila pouze stručný výpis k žádosti, z nějž vyplýval příjem žalované a výše zjištěných externích a interních splátek (viz č.l. 122). Z vyjádření žalobkyně vyplývá, že úvěruschopnost žalované posuzovala pouze na základě pohybů na jejím běžném účtu a na základě údajů o úvěrovém zatížení zjištěném z registrů klientských informací. Příjmy a výdaje však sama žalovaná při podání žádosti o úvěr evidentně neuvedla vůbec. Žalobkyně totiž zcela rezignovala na zjišťování údajů o příjmech a zejména výdajích od žalované tak, aby je mohla náležitě ověřit. Výdaje, aniž by disponovala jakýmkoli tvrzením žalované, ověřila žalobkyně prostřednictvím svého interního ekonomického modelu, který však pracuje pouze se statistickým odhadem životních nákladů a s částkou normativních nákladů na bydlení. Žalobkyně přitom neměla zjištěno, jak žalovaná bydlí (zda v nájmu či ve vlastní nemovitosti), ani počet členů její domácnosti. Ekonomickým mode