8 C 88/2024-34 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 26 316 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené 13. 7. 2023, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému na jeho bankovní účet částku 11 400 Kč. Dne 14. 7. 2023 se žalovaný dohodl se žalobkyní na navýšení zápůjčky o 3 700 Kč a o 4 900 Kč, které žalobkyně téhož dne poukázala na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal vrátit s jistinou poplatek 6 316 Kč. Žalobkyně požadovala spolu s dlužnou jistinou zákonný úrok z prodlení od 13. 8. 2023 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč (nárok 1). Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu 0,1 % denně z částky 20 000 Kč od 13. 8. 2023 do 30. 5. 2024 v celkové výši 3 580 Kč (nárok 2). Před podání návrhu na svůj dluh uhradil pouze 2 240 Kč, což žalobkyně započetla na smluvní pokutu (na nárok 2).2. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 8. 2. 2024.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10).4. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.5. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovaným podepsali dne 13. 7. 2023 smlouvu o zápůjčce (čl. 10-11), dne 14. 7. 2023 podepsali dva dodatky ke smlouvě o zápůjčce (č.l. 12-13), na základě kterých žalobkyně postupně převedla na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, částky - 11 400 Kč, 3 700 Kč a 4 900 Kč (čl. 14-16) a žalovaný se za to zavázal vrátit 26 493 Kč nejpozději do 12. 8. 2023 (viz č.l. 13). Podle tvrzení žalobkyně, z něhož nemá soud pro nečinnost žalovaného důvod nevyjít, zaplatil žalovaný žalobkyni zpět pouze 2 240 Kč, o další úhrady byl opakovaně upomínán (čl. 20-21). Dne 17. 5. 2024 odeslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 22-23).6. Žalobkyně k výzvě soudu netvrdila ani nedokládala, že by před poskytnutím financí žalovanému jakkoli ověřovala jeho úvěruschopnost (ke svému předsmluvnímu postupu uvedla v návrhu pouze obecné formulace o zjišťování/vyžádávání relevantních informací od žalovaného, nedokládala ničeho).7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).8. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru neuvedla nic konkrétního a sama ve vyjádření k výzvě soudu operovala i s možností posouzení jejího nároku jako bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy.9. Uzavřenou smlouvu soud skutečně shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).10. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že přenechala žalovanému 20 000 Kč (toto je i prokázáno), z čehož vrátil zpět pouze 2 240 Kč. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil částkou 17 760 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.11. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.12. Výrok III o nákladech účastníků řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzal-li soud v potaz žalobkyní požadované příslušenství pohledávky kapitalizované ke dni rozhodnutí, byla ve věci žalobkyně úspěšnější pouze nepatrně. Soud proto rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků.13. Soud ve věci nevydal elektronický platební rozkaz, pokračoval v řízení, proto je jeho povinností doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků činí 5 % z předmětu řízení, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 276 Kč, zbývá tedy doplatit 219 Kč.