10 C 213/2025-49 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 28 432,49 Kč se zákonným úrokem z prodlení a náhrady nákladů řízení. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . (dříve , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, .), uzavřela dne , datum, s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr ve výši 20 000 Kč, a to na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději do , datum, . Žalovaný v uvedené lhůtě splatnosti úvěr nezaplatil a dostal se do prodlení. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 16 709,75 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů 1 000 Kč dle podmínek úvěrové smlouvy a z úroku za období čerpání úvěru ve výši 10 722,74 Kč. Původní věřitelce žalovaný uhradil celkem 5 786,37 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. Žalovanému před podáním návrhu k soudu žalobkyně zaslala předžalobní upomínku, ani poté však dluh neuhradil., právnická osoba, výzvě soudu žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy provedla původní věřitelka lustrace žalovaného ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI apod., přičemž nezjistila žádné skutečnosti, na jejichž základě by měla pochybnosti ohledně platební schopnosti žalovaného. Vycházela též z prohlášení žalovaného, že má dostatečné a pravidelné příjmy k uhrazení úvěru.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu, tu ostatně žalovaný potvrdil i telefonicky. Zásilku si nicméně nepřevzal a byla mu doručena tzv. fikcí.4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaného soud vyzval, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že proti projednání věci bez nařízení jednání nemá žádné námitky.5. Závěr o skutkovém stavu:6. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . (dříve , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, .), poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne , datum, peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to převodem na jeho účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu se sjednaným úrokem a poplatky v měsíčních splátkách dle smlouvy. Na dluh uhradil celkem 5 786,37 Kč (soud zde vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nerozporoval).7. Žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně ověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Tvrdila pouze, že byly provedeny lustrace žalovaného v různých registrech a původní věřitelka zohlednila prohlášení žalovaného o jeho příjmech, avšak žádné důkazy k tomu nedoložila ani nenavrhla.8. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , ve znění dalších dodatků, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne , datum, odeslaným doporučeně téhož dne spolu s předžalobní upomínkou.9. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.10. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.11. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. V § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.16. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“17. Právní posouzení věci:18. V řízení bylo zjištěno a prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy o úvěru řádně prověřila, zda je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy lustrován v registrech ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, avšak tuto skutečnost nedoložila, ostatně ani v případě, že by ji doložila, nemohlo by jít bez dalšího o dostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za situace, kdy žalobkyně nebyla schopna tvrdit, a především také prokázat, že skutečně došlo ke komplexnímu zjišťování majetkových poměrů žalovaného, je nutno uzavřít, že nedošlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného. To má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne , datum, ve věci C-679/18 OPR-, právnická osoba, . v. GK, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy.19. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 580 a násl. o. z.), za situace, ve které právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč skutečně poskytla, je žalovaný povinen žalobkyni (na kterou byla