12 C 187/2025-51 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 24. 6. 2025 domáhala na žalovaném zaplacení částky 14 790 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 790 Kč od 3. 11. 2024 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 30. 8. 2024 s právní předchůdkyni žalobkyně, a to společností , právnická osoba, , smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný čerpal úvěr ve výši 3 000 Kč. Následně žalovaný využil svého práva a dodatky ze dne 30. 8. 2024, 31. 8. 2024 a 1. 9. 2024 úvěr navýšil na částku 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději dne 2. 11. 2024. Pohledávku za žalovaným postoupila původní věřitelka na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024. Do dnešního dne žalovaný na čerpaný úvěr neuhradil ničeho. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného doklady poskytnutými žalovaným a nahlédnutím do přístupných rejstříků a databází, zejména těch veřejných.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoli mu byla spolu s výzvou k vyjádření řádně doručena do datové schránky.3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně i žalovaný byli vyzváni, aby se vyjádřili, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovali. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u obou účastníků předpokládal, že nemají žádné námitky.4. Soud má za prokázané následující skutečnosti:5. Smlouvou o úvěru ze dne 30. 8. 2024 (dále jen „Smlouva“) bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce částku 3 690 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 279,83 % ročně se splatností 29. 9. 2024. RPSN činila 1 141,20 %. Z výpisu z účtu vyplývá, že původní věřitelka úvěr vyplatila žalovanému ještě téhož dne.6. Dodatkem č. , hodnota, ke Smlouvě ze dne 30. 8. 2024 bylo prokázáno, že tímto byla původní výše jistiny navýšena o 3 000 Kč, celková částka jistiny úvěru činila 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce částku 7 380 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 279,83 % ročně. RPSN činila 1 141,20 %. Z výpisu z účtu vyplývá, že původní věřitelka na tuto smlouvu vyplatila žalovanému toliko 3 000 Kč.7. Dodatkem č. , hodnota, ke Smlouvě ze dne 31. 8. 2024 bylo prokázáno, že tímto byla původní výše jistiny navýšena o dalších 5 000 Kč, celková částka jistiny úvěru činila 11 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce částku 13 510 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 277,62 % ročně. RPSN činila 1 166,80 %. Z výpisu z účtu vyplývá, že původní věřitelka na tuto smlouvu vyplatila žalovanému toliko 5 000 Kč.8. Dodatkem č. , hodnota, ke Smlouvě ze dne 1. 9. 2024 bylo prokázáno, že tímto byla původní výše jistiny navýšena o dalších 1 000 Kč, celková částka jistiny úvěru činila 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce částku 14 790 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 282,88 % ročně. RPSN činila 1 237,90 %. Z výpisu z účtu vyplývá, že původní věřitelka na tuto smlouvu vyplatila žalovanému toliko 1 000 Kč.9. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem z 12. 12. 2024.10. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 15. 3. 2025.11. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.12. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:13. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ve znění dodatků peněžní prostředky v celkové výši 12 000 Kč. Původní věřitelka důsledně nezjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.14. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.19. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časov