12 C 255/2025-35 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 22 191 Kč s příslušenstvím vymezeným výše. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne 23. 11. 2024 Smlouvu o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, č. , hodnota, , jednalo se o revolvingový úvěr. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému účelový úvěr ve výši 19 691 Kč, který se žalovaný zavázal splácet ve 24 pravidelných měsíčních splátkách po 985 Kč počínaje dnem 15. 12. 2024. Žalovaný však sjednané podmínky nedodržel a ničeho neuhradil. Žalobkyně marně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve lhůtě 30 dnů, poté od smlouvy odstoupila. V žalobě požadovala zaplacení jistiny ve výši 22 191 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku 1 282,11 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % z částky 19 691 Kč od 17. 5. 2025 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací získaných od žalovaného a nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka – registru SOLUS, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně k výzvě soudu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.4. Soud má za prokázané následující skutečnosti:5. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti žalobkyně, bylo zjištěno, že žalovaný uvedl čistý měsíční příjem 35 000 Kč, žalovaný uvedl pravidelné měsíční výdaje ve výši 2 000 Kč na bydlení a 600 Kč na splátky půjček. Žalobkyně na základě uvedeného dospěla k rozdílu příjmů a výdajů, který činí 32 400 Kč a žalovaný je tedy schopen úvěr splácet.6. Smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 23. 11. 2024 bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše 20 000 Kč, a to převodem na účet obchodníka, s nímž žalovaný uzavřel kupní smlouvu na Iphone. Žalovaný se zavázal vrátit čerpané prostředky spolu s poplatky a úroky. RPSN měla činit 18,9 %.7. Oznámením ze dne 2. 5. 2025 žalobkyně odstoupila od smlouvy, neboť žalovaný byl v prodlení s úhradou více než 2 úvěrových splátek, oznámením došlo k zesplatnění celé dlužné částky ve výši 23 473,11 Kč.8. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 28. 7. 2025.9. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.10. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 19 691 Kč, a to převodem na bankovní účet obchodníka, s nímž žalovaný uzavřel kupní smlouvu na Iphone. Peněžní prostředky byly poskytnuty na základě smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 23. 11. 2024. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývá, že žalobkyně určitým způsobem zjišťovala majetkové poměry žalovaného. Žalobkyně nepředložila žádné listinné důkazy, ze kterých by vyplývalo, zda a jakým způsobem byly údaje poskytnuté žalovaným ověřovány.11. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.15. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.16. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.17. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoud