12 C 260/2025-33 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 26. 8. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 26 196 Kč s příslušenstvím představujícím zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 899,94 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, úrok ve výši 8 % ročně z částky 10 497,93 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 280,47 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 166,3 Kč, a dále náhrady nákladů řízení.2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, ., uzavřela s žalovaným dne 30. 1. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem v pevné výši 761 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 2 700 Kč (vše v celkové částce 27 888 Kč) splatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Součástí žalované částky byla rovněž smluvní pokuta ve výši 7 500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek s účinností ke dni 12. 3. 2025, což bylo žalovanému písemně oznámeno.3. Žalobkyně byla usnesením ze dne 25. 9. 2025, které jí bylo doručeno do datové schránky dne 26. 9. 2025, vyzvána, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení doplnila tvrzení uvedená v žalobě. Žalobkyně na výzvu nereagovala.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci byli vyzváni, aby se vyjádřili, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřili. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že nemají žádné námitky.6. Soud má za prokázané následující skutečnosti:7. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně.8. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 1. 2023 bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 15 000 Kč s úrokem v pevné výši 761 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 2 700 Kč. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaný na pohledávku žalobkyně uhradil 9 192 Kč.9. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem z 2. 4. 2025 (srov. smlouvu o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky).10. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 17. 7. 2025.11. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.12. Žalobkyně neprokázala, že před uzavřením předmětné smlouvy náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že by se žalobkyně zajímala o existenci, výši a způsob splácení dalších úvěrů či půjček žalovaného, nezjišťovala jeho platební morálku, nijak nedoložila, že by provedla lustrace v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, v registrech dlužníků.13. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:14. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 1. 2023 peněžní prostředky v celkové výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a poplatky. Původní věřitelka před uzavřením smluv nezjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.15. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.20. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.21. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit