6 C 258/2025-46 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení , částka, s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne , datum, mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získala žalovaná od původní věřitelky úvěr , částka, , za který se zavázala vrátit , částka, ve 14měsíčních splátkách po , částka, , tj. nejpozději do , datum, . Dostala se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu , částka, spolu s neuhrazenými poplatky a kapitalizovaným úrokem. Smlouvou účinnou dne , datum, postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalované dne , datum, .2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Účastnice řízení byly vyzvány k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagovaly. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jejich souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav: Dne , datum, podepsala žalovaná s původní věřitelkou Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě jí toho dne byla vyplacena hotovost , částka, , za kterou se zavázala vrátit , částka, ve 14měsíčních splátkách po , částka, ; roční procentní sazba nákladů uvedeného úvěru činila 272,44 % (viz smlouva o úvěru čl. 15-16). Před uzavřením smlouvy činil měsíční příjem žalované , částka, , deklarované měsíční výdaje činily , částka, na bydlení, , částka, na dopravu, jídlo a osobní náklady (viz žádost o úvěr čl. 41, pracovní smlouva čl. 38, potvrzení o mzdě č.l. 39-40). Žalovaná uhradila žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou celkem , částka, , naposledy , datum, (viz transakční historie čl. 17). Smlouvou ze dne , datum, , účinnou , datum, (viz smlouva o postoupení pohledávek čl. 18-20, 22), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovanou žalobkyni (viz seznam postoupených pohledávek čl. 21), což žalované oznámila dopisem ze dne , datum, (viz oznámení o postoupení pohledávky čl. 23). Dne , datum, odeslala žalobkyně žalované předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 24-26).5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Žalovaná s původní věřitelkou uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejíž poměry se řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do , datum, (dále jen „o. z.“).6. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne , datum, ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.7. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).8. V projednávané věci měla původní věřitelka ověřen pouze příjem žalované, nikoli její výdaje. Spolehla se na její prohlášení, které nijak neověřovala. V doplnění žaloby sice uvedla, že ověřila její výdaje z výpisu z účtu, ten však doložila pouze k přijatým platbám mzdy. Z pohledu soudu neměla původní věřitelka k majetkové situaci žalované dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaná úvěruschopná či nikoli. Poskytla-li přesto spotřebitelský úvěr, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.9. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od , datum, do , datum, , mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne , datum, ) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od , datum, , podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“10. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Původní věřitelka přenechala žalované , částka, ; žalovaná vrátila , částka, (naposledy platbou z , datum, ). Nezbývá tedy nic, čím by se na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.) nadále bezdůvodně obohacovala a co by měla vracet. Soud proto žalobu zamítl.11. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve věci úspěšné žalované však pro její nečinnost žádné náklady nevznikly.12. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.