7 C 327/2025-71 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 34 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 34 500 Kč od , datum, do zaplacení, náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč a náhradou nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že dne , datum, uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 34 500 Kč, který byl žalované vyplacen v souladu s ujednáním smluvních stran. Úroky úvěru měly být hrazeny v měsíčních splátkách ve výši 5 175 Kč vždy k 15. dni každého měsíce. Žalovaná však splátkový kalendář nedodržela a dostala se do prodlení se splátkou splatnou dne , datum, . Žalobkyně žalovanou vyzvala několika písemnými upomínkami k úhradě dlužné splátky. Na upomínky žalovaná nereagovala, proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru. Úvěr byl zesplatněn ke dni , datum, .2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že žalovaná na dluh uhradila celkem , hodnota, splátku ve výši 5 175 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že před uzavřením předmětné smlouvy posuzovala schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet, a to na základě porovnání příjmů a výdajů tvrzené žalovanou a způsobu plnění dosavadních dluhů, a dále na základě výpisů z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, výpisu z databáze neplatných dokladů, výpisu z obchodního rejstříku.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, žaloba spolu s výzvou k vyjádření byla žalované řádně doručena do vlastních rukou prostřednictvím pošty na adresu dle evidence ISZR (fikcí § 49 o. s. ř.), obálka vhozená do domovní schránky. Dále učiněn pokus o doručení na adresu smlouvy, obálka vhozena do domovní schránky.4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzvána, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.5. Soud má za prokázané následující skutečnosti: Úvěruschopnost žalované byla zjišťována z údajů získaných od žalované, výpisem z účtu, z výpisů z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, výpisu z databáze neplatných dokladů, bylo zjištěno, že žalovaný byl před uzavřením předmětné smlouvy lustrován v těchto registrech bez negativního zjištění.6. Smlouvou o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne , datum, č. , hodnota, (č. l. 18) bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr v celkové výši 34 500 Kč na účet žalované č. , č. účtu, . Úvěr byl sjednán na dobu 12 měsíců. Měsíční úroková sazba měla činit 15 %. Roční úroková sazba 436 % p. a. Žalovaná se zavázala žalobkyni splatit celý úvěr a současně také úrok, celková dlužná částka tedy činila 62 100 Kč. Žalovaná měla tuto částku uhradit v 12 splátkách po částkách 5 175 Kč k 15. dni v měsíci. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.7. Žalobkyně s žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 34 500 Kč, a to na účet žalované. Žalovaný celkem žalobkyni uhradil částku jednu splátku ve výši 5 175 Kč, když soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nezpochybnila. Žalobkyně prokázala, že před uzavřením smlouvy zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet, a to na základě informací získaných od žalované, lustrací žalované ve výše uvedených registrech a databázích. Před podáním žaloby, žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky. Na výzvu žalobkyně žalovaná nereagovala.8. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.12. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.14. Právně závěry: Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do , datum, navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do , datum, ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění sv