10 C 64/2026-49 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 27 725,35 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalovaným a , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, (dále jen „původní věřitelka“) dne 27. 8. 2025, na jejímž základě žalovaný čerpal na svůj účet č. , č. účtu, celkem 27 725,35 Kč, nesplnil však svůj závazek úvěr splatit do 26. 12. 2025, od 27. 12. 2025 je tedy v prodlení. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni smlouvou (o opakovaném postoupení pohledávek) ze dne 27. 1. 2020. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 27. 1. 2026.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žaloba s výzvou k vyjádření byly žalovanému doručeny do jeho datové schránky v souladu s § 45 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Kromě toho byl na probíhající řízení upozorněn e-mailem, telefonicky se s ním spojit nepodařilo.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalovaný si s původní věřitelkou prostředky dálkové komunikace potvrdili dne 27. 8. 2025 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na jejímž základě měl žalovaný za sjednaných smluvních podmínek (roční úroková sazba 146,949 %, RPSN 299,98 %) možnost opakovaně čerpat a splácet úvěr do výše limitu 20 000 Kč (č.l. 8, 15-17). Žalovaný čerpal na svůj bankovní účet č. , č. účtu, dne 27. 8. 2025 částku 20 000 Kč (č.l. 14). Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nezpochybnil, neplnil žalovaný řádně svůj závazek splácet úvěr. Fakturou ze dne 26. 12. 2025 původní věřitelka žalovanému vyúčtovala celkovou dlužnou částku 27 796,81 Kč (č.l. 37). Pohledávku za žalovaným následně smluvně postoupila žalobkyni (č.l. 23-35), což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 23. 1. 2026 zaslaným žalovanému spolu s předžalobní výzvou dne 26. 1. 2026 (č.l. 38-39). Z ostatních předložených důkazů soud nic podstatného nezjistil.5. Žalobkyně přes písemnou výzvu soudu netvrdila a neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím financí žalovanému jakkoli ověřovala jeho úvěruschopnost (k jeho majetkovým poměrům netvrdila nic konkrétního); zejména však netvrdila, kolik žalovaný na sjednaný revolvingový úvěr vrátil.6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).7. Žalobkyně však neunesla břemeno tvrzení a důkazu k tomu, že by původní věřitelka splnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru neuvedla ničeho a sama v žalobě operovala i s možností posouzení jejího nároku jako bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy.8. Uzavřenou smlouvu soud skutečně shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“9. Žalovaný nárok by tedy bylo možno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně (na základě prokázaného postoupení pohledávky) ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pokud by žaloba obsahovala tvrzení, kolik žalovaný na čerpanou částku 20 000 Kč původní věřitelce, resp. žalobkyni vrátil celkem zpátky. Vzhledem k tomu, že pro absenci rozhodného tvrzení nebylo možno vést dokazování k oprávněnému rozsahu žalovaného nároku, oč se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, soud žalobu zcela zamítl (výrok I. tohoto rozsudku). K tomu lze doplnit, že žalobkyně na adresnou výzvu soudu (viz usnesení na č. l. 45), které bylo její zástupkyni doručeno dne 5. 3. 2026, nijak nereagovala a potřebná tvrzení nedoplnila.10. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř.; úspěšnému žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly. Proto soud jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků (výrok II. tohoto rozsudku).11. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 1 387 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 110 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 277 Kč (výrok III. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.