10 C 71/2026-56 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedených částek společně se zákonným úrokem z prodlení a úhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným distančním způsobem na adrese , Anonymizováno, ., Anonymizováno, .cz uzavřela dne 28. 4. 2025 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 41 600 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit dle sjednaných podmínek. Součástí ujednání byl i sazebník a všeobecné obchodní podmínky. V návrhu dále žalobkyně uvedla, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Vycházela zejména z tvrzení žalovaného před poskytnutím úvěru a z jím předložených podkladů. Osobu žalovaného rovněž lustrovala v relevantních databázích (centrální evidence exekucí, insolvenční rejstřík, BRKI, NRKI a další). Zjistila a ověřila příjem žalovaného ve výši 25 000 Kč, která umožňovala bezproblémové splácení úvěru. Úvěr žalovanému poskytla bezhotovostně prostřednictvím bankovního převodu na jím uvedený účet, a to dne 28. 4. 2025 ve výši 34 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit úrok 0,93 % denně z nesplacené jistiny a poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše, kromě toho si žalovaný sjednal volitelnou službu „Klidné spaní“ za poplatek 109,80 Kč a službu „Informační SMS servis“ za 28,80 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení a žalobkyně následně smlouvu vypověděla k 27. 8. 2025. Žalobkyně rovněž požadovala po žalovaném zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, protože žalovaný se dostal do prodlení. Smluvní pokutu 1 120,65 Kč požadovala za období od 29. 5. 2025 do 27. 8. 2025. Žalobkyně dodala, že pokud soud nebude mít za prokázané, že žalovaný žalobkyni dluží uvedené částky z titulu sjednané úvěrové smlouvy, požaduje přiznání alespoň poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, na jehož bankovní účet žalobkyně jistinu dluhu převedla. Předžalobní výzvu žalobkyně zaslala žalovanému dne 18. 12. 2025.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žaloba s výzvou k vyjádření byly žalovanému doručeny do jeho datové schránky v souladu s § 45 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Kromě toho byl na probíhající řízení upozorněn e-mailem, telefonicky se s ním spojit nepodařilo.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Dne 28. 4. 2025 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou žalobkyně žalovanému umožnila čerpat úvěrový rámec ve výši 41 600 Kč. Jednalo se o bezúčelový spotřebitelský úvěr s postupným čerpáním, RPSN při čerpání celého úvěrového rámce činila 1493,99 %, úroková sazba byla sjednána ve výši 0,933 % denně, dále byl sjednán poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky. Žalobkyně vyplatila žalovanému dne 28. 4. 2025 částku 34 000 Kč, a to na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě (smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru na č. l. 23-24, přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli na č. l. 33). Součástí úvěrové smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně (č. l. 25-27). Žalovaný se zavázal splatit vyčerpanou část úvěru spolu s úrokem a poplatkem za vyplacení tranší úvěru. Totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím služby BankID (autorizace ověření totožnosti na č. l. 22). Při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupuje žalobkyně dle předloženého interního dokumentu (obecné principy posuzování a filozofie společnosti na č. l. 13-14). Konkrétně při posuzování úvěruschopnosti v daném případě žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným a zaznamenaných na výpisu o posouzení úvěruschopnosti (č. l. 12) a na listině nazvané identifikované příjmy (č. l. 11); k tomu viz níže. Dne 16. 12. 2025 žalobkyně zaslala žalovanému doporučeně výzvu k úhradě před podáním žaloby (č. l. 45-46).6. Žalobkyně podle soudu neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. K žalobě doložila pouze výpis o posouzení úvěruschopnosti žalovaného a jeho identifikované příjmy. Z těchto listin však plynou pouze dále nijak neověřené a nedoložené informace, dle kterých žalovaný žil v domácnosti s dalšími třemi osobami, nehradil žádné půjčky, výše jeho pravidelných měsíčních výdajů na bydlení činila 3 000 Kč, další nezbytné výdaje 6 000 Kč a ostatní zbytné výdaje 0 Kč. Výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem byla 28 000 Kč, žalobkyně vycházela z ověřeného příjmu 36 758 Kč. Žalobkyně neuvedla, zda a jakým způsobem zjišťovala či ověřovala výdaje žalovaného. Žalobkyně sice ověřovala příjmy žalovaného, ale neměla-li současně komplexní informace o jeho výdajích, nemohla učinit jednoznačný závěr o jeho úvěruschopnosti. Žalobkyně rovněž nedoložila, že byly provedeny tvrzené lustrace žalovaného v relevantních registrech a databázích.7. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. V § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.13. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“14. Právní posouzení věci:15. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 34 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řá