10 C 94/2026-65 – Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedených částek společně se zákonným úrokem z prodlení a úhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným distančním způsobem na adrese , Anonymizováno, ., Anonymizováno, uzavřela dne 27. 4. 2024 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit dle sjednaných podmínek. Součástí ujednání byl i sazebník a všeobecné obchodní podmínky. Dále se žalovaný zavázal žalobkyni uhradit poplatek za poskytnutí úvěru a další poplatky za objednané volitelné služby. V návrhu dále žalobkyně uvedla, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Vycházela zejména z tvrzení žalovaného před poskytnutím úvěru a z jím předložených podkladů. Osobu žalovaného rovněž lustrovala v relevantních databázích. Ověřená výše měsíčního příjmu žalovaného činila 35 698 Kč. Úvěr žalovanému poskytla bezhotovostně prostřednictvím bankovního převodu na jím uvedený účet, a to v několika platbách specifikovaných v žalobě, dle tvrzení žalobkyně v celkové výši 260 978 Kč. Na dluh žalovaný podle žalobkyně zaplatil celkem 182 997,19 Kč. Žalobkyně rovněž s odkazem na svůj sazebník požadovala po žalovaném zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, protože žalovaný se dostal do prodlení. Smluvní pokutu 12 081,74 Kč požadovala za období od 26. 4. 2024 do 25. 7. 2025. Žalobkyně dodala, že pokud soud nebude mít za prokázané, že žalovaný žalobkyni dluží uvedené částky z titulu sjednané úvěrové smlouvy, požaduje přiznání alespoň poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, na jehož bankovní účet žalobkyně jistinu dluhu převedla. Předžalobní výzvu žalobkyně zaslala žalovanému dne 1. 2. 2026.2. Na výzvu soudu, aby žalobkyně doplnila, jakým konkrétním způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného a jaké konkrétní informace přitom zjistila, žalobkyně nereagovala.3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uznal nárok žalobkyně pouze co do částky 27 543,16 Kč, což je rozdíl mezi skutečně čerpanou částkou úvěru ve výši 253 483,68 Kč a celkovou úhradou ve výši 225 940,52 Kč. Žalovaný namítl, že smlouva o úvěru obsahuje z hlediska ochrany spotřebitele nepřiměřená smluvní ujednání, ke kterým by soud neměl přihlížet, především cena úvěru byla zjevně nepřiměřená obvyklým podmínkám na trhu. Podle žalovaného má žalobkyně nárok toliko na vrácení poskytnutého plnění. K vyjádření doložil přehled čerpání a úhrad a potvrzení o provedených transakcích.4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), bez jednání na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaného soud vyzval, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu však výslovně nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že proti projednání věci bez nařízení jednání nemá žádné námitky.5. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:6. Dne 27. 4. 2024 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, s postupným čerpáním, kterou žalobkyně žalovanému umožnila čerpat úvěrový rámec ve výši 80 000 Kč. Jednalo se o bezúčelový spotřebitelský úvěr s postupným čerpáním, RPSN činilo 1 249,91 % a denní úrok 0,866 %. Datum splatnosti bylo 19. 10. 2025 a výše poplatku za vyplacení tranše úvěru činila 1,99 % z čerpané částky. Totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím přímého náhledu na jeho bankovní účet č. , č. účtu, (smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru na č. l. 10-11, autorizace ověření totožnosti na č. l. 25). Žalovaný čerpal celkem 253 483,68 Kč a zaplatil zpět 225 940,52 Kč (přehled úhrad, potvrzení o provedení platby, historie pohybů na č. l. 53-62). Součástí úvěrové smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky (č. l. 15-19). Žalovaný se zavázal splatit vyčerpanou část úvěru spolu s úrokem a poplatkem za sjednání úvěru v předepsaných splátkách. Protože se žalovaný dostal s úhradou splátek do prodlení, žalobkyně smlouvu vypověděla a vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky ve výši 175 055,55 Kč (prodlení v délce 91 dní na č. l. 37). Při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupuje žalobkyně dle předloženého interního dokumentu (obecné principy posuzování a filozofie společnosti na č. l. 12-14). Konkrétně při posuzování úvěruschopnosti v daném případě žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným a zaznamenaných na výpisu o posouzení úvěruschopnosti (č. l. 30) a na listině nazvané identifikované příjmy (č. l. 28-29); k tomu viz níže. Dne 30. 1. 2026 žalobkyně zaslala žalovanému doporučeně výzvu k úhradě před podáním žaloby (č. l. 38-39). Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil pro věc nic podstatného.7. Žalobkyně podle soudu neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. K žalobě doložila pouze výpis o posouzení úvěruschopnosti žalovaného a jeho identifikované příjmy. Z těchto listin však plynou pouze dále nijak neověřené a nedoložené informace, dle kterých žalovaný žil s další osobou, výše jeho pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činila 3 000 Kč, výše výdajů na bydlení 1 000 Kč, další nezbytné výdaje 500 Kč a ostatní zbytné výdaje 2 000 Kč. Výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem byla 40 000 Kč, žalobkyně vycházela z ověřeného příjmu 35 698 Kč. Podle žalobkyně měl žalovaný disponovat příjmem 29 100 Kč, s rezervou pro výdaje 500 Kč a s minimálními výdaji 6 505 Kč. Žalobkyně neuvedla, jakým způsobem zjišťovala či ověřovala výdaje žalovaného, ani z čeho ověřovala jeho příjem. Pokud tak činila z výpisů z účtu (či z jiných dokladů), tyto soudu nedoložila a neuvedla, jaké skutečnosti z nich zjistila a jak s nimi dále pracovala.8. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. V § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.14. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dok