Okresní soud v Kroměříži 12 C 109/2026-52 – Náklady řízení

Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 33 183,73 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovanou uzavřela dne 20. 3. 2024 smlouvu ke službě „Twisto účet“. Twisto účet je platební účet, jehož prostřednictvím může zákazník platit své faktury, hradit nákupy uskutečněné online ve vybraných e-shopech nebo provádět nákupy Twisto kartou. Žalovaná dne 19. 11. 2025 písemně uznala dluh z této smlouvy ve výši 36 383,74 Kč s příslušenstvím (se splatností 15. 9. 2025), který se zavázala splácet splátkami ve výši 1 600 Kč měsíčně. Poté uhradila pouze částku 3 200,01 Kč. Žalobkyni tak vznikla pohledávka vůči žalované ve výši 33 183,73 Kč, kterou žalovaná neuhradila ani poté, co jí byla zaslána předžalobní výzva. Spolu s uvedenou částkou z ní žalobkyně požadovala také zákonný úrok z prodlení od 16. 9. 2025 do zaplacení.2. K výzvě soudu, aby doplnila tvrzení o posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy, žalobkyně sdělila, že svůj nárok odvozuje zejména z písemného uznání dluhu žalované, kterým dluh uznala co do důvodu i výše, nicméně jelikož jde o pohledávku vzniklou na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, zabývala se i otázkou posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tím účelem žalobkyně prověřila výši závazků a platební morálku žalované z úvěrových registrů, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí či registru SOLUS, kromě toho vycházel z informací poskytnutých samotnou žalovanou (žalovaná sdělila výši příjmů a výdajů, splátek, kromě toho sdělila, že je vdaná, zaměstnaná a vyživuje dvě děti). Takto žalobkyně nezjistila žádné informace, které by ji vedly k pochybnostem o schopnosti žalované úvěr splácet. Žalobkyně dále upřesnila, že žalované celkem poskytla plnění ve výši 79 003,14 Kč, tato částka tedy představuje jistinu. Žalované byly naúčtovány poplatky ve výši 19 811,09 Kč a smluvní pokuta ve výši 90,77 Kč. Celkem tedy měla žalovaná splatit 98 905 Kč, uhradila však pouze 65 721,27 Kč. K úhradě tedy zbývá žalovaná částka 33 183,73 Kč.3. Žalovaná se k jednání dostavila a k žalobě se vyjádřila tak, že zpočátku splácela, ale poté se dostala do finančních problémů. Bude se snažit dlužnou částku zaplatit, ale nemůže ji zaplatit najednou, v jejích možnostem je splácet ve splátkách 1 500 Kč měsíčně.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Žalobkyně se žalovanou uzavřely dne 20. 3. 2024 smlouvu k službě Twisto účet, na základě které se žalobkyně zavázala zpřístupnit žalované aktuální úvěrový rámec ve výši 30 000 Kč. Žalovaná byla oprávněna realizovat platby za zboží nebo služby prostřednictvím tohoto účtu, za což se zavázala hradit řádně a včas vyúčtování plateb a nákupů provedených prostřednictvím tohoto účtu (smlouva č.l. 11-12). Žalovaná tímto způsobem celkem čerpala od žalobkyně 79 003,14 Kč a zaplatila žalobkyni zpět celkem 65 721,27 Kč (výstup z interního systému žalobkyně, transakční historie č. l. 29-41), žalovaná toto tvrzení ostatně nerozporovala. Dne 19. 11. 2025 žalovaná uznala písemně dluh vůči žalobkyni co do důvodu a výše v částce 36 383,74 Kč a zavázala se jej splácet v měsíčních splátkách 1 600 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou odeslanou na její evidenční adresu dne 16. 2. 2026 (viz předžalobní upomínka s potvrzením o podání č. l. 14-15).6. Žalobkyně neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalované.7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu, která má charakter smlouvy o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a současně se řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Žalobkyně však nesplnila svou povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované (resp. splnění této povinnosti neprokázala - nepředložila žádné listiny, ze kterých mohla učinit relevantní závěr o finanční a majetkové situaci žalované a vyloučit pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet), smlouva o spotřebitelském úvěru je proto podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatná.8. Žalovaná od žalobkyně prostřednictvím jí nabízených služeb čerpala finanční prostředky ve výši 79 003,14 Kč, zpět jí ovšem zaplatila pouze 65 721,27 Kč. Žalobkyně má proto podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2991 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení v podobě dosud nevrácené jistiny ve výši 13 281,87 Kč (výrok I.)9. Soud vyhověl žádosti žalované a s přihlédnutím k její finanční situaci stanovil lhůtu k plnění ve splátkách v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 (část věty za středníkem) o. s. ř.10. Ve zbylé části byl návrh žalobkyně zamítnut, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy nemá na další plnění žalobkyně nárok – ujednání o poplatcích a o smluvní pokutě jsou rovněž neplatná. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaná dostala do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Žalobkyni tak soud nepřiznal ani požadovaný úrok z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, ; výrok II. tohoto rozsudku).11. Pokud jde o právní úkon uznání dluhu ve smyslu § § 2053 o. z., na nějž se žalobkyně se svou pohledávkou odkazuje, ten zakládá vyvratitelnou domněnku, že dluh v době uznání existoval. Uznat však lze jedině existující dluh a v tomto spotřebitelském kontextu bylo na soudu zabývat se platností původní smlouvy z moci úřední, neboť uznání dluhu by mohlo být zneužívajícím ujednáním, ke kterým se nepřihlíží (§ 1815 o. z.); jednoduše nepožívají právní ochrany. Spotřebitel se nemůže své ochrany vzdát; jiný výklad uznání dluhu v kontextu spotřebitelských úvěrů by tuto ochranu vyloučil, čímž by zcela pozbyla smyslu. Uznávání dluhů v takovýchto případech vnímá soud jako další způsob vědomého obcházení zákona nepoctivými věřiteli. Jelikož soud dospěl k závěru, že původní smlouva byla absolutně neplatná, byla domněnka trvání dluhu v době jeho uznání vyvrácena a soud k němu tedy nepřihlédl.12. Výrok o nákladech řízení vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř., jelikož žalobkyně byla úspěšná se svým návrhem pouze částečně, a to v rozsahu méně než 50 % požadovaného plnění. Z hlediska úspěšnosti ve věci by tedy měla mít právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši žalovaná, té však v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků (výrok III. tohoto rozsudku).13. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 1 660 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 328 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 332 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.