12 C 317/2025-42 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 14. 10. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 13 704 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. tohoto rozhodnutí, a dále náhrady nákladů řízení.2. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 28. 3. 2025 úvěrovou smlouvu, na jejímž základě poskytla žalované částku 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit 1 splátkou. Žalovaná řádně nesplácela, dosud uhradila 2 Kč. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalované, a to posouzením příjmové a výdajové stránky, přezkumem klientských informací a nahlédnutím do úvěrových registrů. Žalované byla před podáním žaloby zaslána předžalobní upomínka. Žalobkyně požaduje uhradit jistinu 9 999 Kč, poplatky (330 Kč, 199 Kč, 297 Kč, 1 979 Kč), účelně vynaložené náklady 300 Kč a smluvní pokuty ve výši 600 Kč.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, přestože ji byla řádně doručena do datové schránky.4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky.5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:6. Smlouvou o úvěru ze dne 28. 3. 2025 bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala celkem žalobkyni vrátit 10 330 Kč v 1 splátce.7. Z karty klienta a z úvěrové zprávy vyplývá, že žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná nemá děti, je zaměstnaná, její příjem činí 22 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 40 000 Kč, splátky jiným společnostem činí 4 800 Kč, dále žalobkyně žalovanou ke dni uzavření smlouvy lustrovala v registrech NRKI a SOLUS, v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Žalovaná má jeden existující spotřebitelský úvěr, je žadatelkou několika nesplátkových úvěrů a úvěrů ke kartám.8. Z výpisu účtu žalobkyně bylo zjištěno, že žalobkyně dne 28. 3. 2025 vyplatila žalované 10 000 Kč.9. Z výpisu úvěrového účtu vyplývá, že žalovaná na úvěr uhradila celkem 2 Kč.10. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 12. 9. 2025.11. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.12. Žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy náležitě nezjišťovala a neposuzovala úvěruschopnost žalované. Kromě výpisu z provedených lustrací a informací tvrzených žalovanou se ve spise nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že by žalobkyně řádně ověřovala majetkovou situaci žalované, zejména výši příjmu žalované a dalších členů domácnosti (neměla k dispozici širší výpisy z účtu žalované, výplatní pásky, pracovní smlouvu, potvrzení o výši dávek apod.). Dále nijak neprokázala, že by se jakkoli zajímala o výdajovou stránku žalované, tj. jaké má měsíční výdaje sama žalovaná a její domácnost, jakým způsobem se na výdajích podílejí další osoby, s nimiž žalovaná domácnost sdílí, nezjišťovala výši nájemného např. z nájemní smlouvy atd.13. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne 28. 3. 2025 peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná na tuto částku uhradila 2 Kč. S výjimkou výpisu z lustrací v registrech SOLUS a NRKI, v centrální evidenci exekucí nepředložila žalobkyně žádné důkazy o tom, že by řádně posuzovala schopnost žalované úvěr splácet.14. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.19. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a t