6 C 270/2025-54 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení , částka, s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne , datum, k úvěru , částka, , který žalovaný čerpal platbou , částka, na svůj bankovní účet a , částka, činila provize žalobkyně. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit se sjednaným příslušenstvím, neplnil však svůj závazek hradit splátky ve sjednané výši řádně a včas. Žalobkyně proto úvěr v souladu se smluvními podmínkami zesplatnila k , datum, , o čemž žalovaného informovala dopisem z téhož dne, který byl současně předžalobní výzvou (po předchozích dvou upomínkách z , datum, a , datum, ); od následujícího dne je žalovaný v prodlení s úhradou celého úvěru.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ač si ji převzal osobně, na výzvu soudu nereagoval.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav: Dne , datum, si účastníci řízení prostředky dálkové komunikace potvrdili smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (č.l. 13-23, 32-33, 35-36), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému , částka, (č.l. 34), za což se žalovaný zavázal vrátit poplatek , částka, , úrok 27,28 % ročně (RPSN (39,2 %) a pro případ prodlení s úhradou dlužné částky smluvní pokutu 0,1 % denně ve 40měsíčních splátkách po , částka, . Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, kterou vyhodnotila jako vyhovující (č.l. 24) vyšla žalobkyně z ověřeného příjmu ze zaměstnání , částka, měsíčně (č.l. 25v26) a vlastního bydlení ve společném jmění manželů (č.l. 25), čistou lustrací CEE (č.l. 28v29) a ISIR (č.l. 27v-28), a dále z jeho čestného prohlášení (č.l. 30-31), že u něj nehrozí úpadek, je ženatý, bezdětný a žije ve společné domácnosti s jednou vyživovanou osobou. Z registru platebních informací (REPI) zjistila, že má žalovaný od , datum, závazek z , Anonymizováno, , částka, (č.l. 29v). Mezi měsíčními výdaji bylo deklarováno pouze bydlení , částka, (z toho , částka, hypotéka se zůstatkem , částka, – č.l. 24v). Z první strany výpisu z běžného účtu za prosinec 2024 je patrný počáteční zůstatek -, částka, a konečný zůstatek , částka, ; roční kreditní obrat žalovaného byl , částka, a roční debetní obrat činil , částka, (č.l. 27). Žalovaný na úvěr uhradil pouze tři splátky (celkem , částka, ), z toho u druhé již byl v prodlení s úhradou sjednané výše (č.l. 37); pro prodlení s dalšími třemi splátkami jej žalobkyně po upomínce z , datum, (č.l. 38-39) zesplatnila, což žalovanému oznámila dopisem z téhož dne, který byl i předžalobní výzvou (č.l. 40-41).5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do , datum, (dále jen „o. z.“).6. Žalobkyně však nesplnila povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně měla k dispozici ověřenou informaci o příjmu žalovaného, nikterak však nezjišťovala a neověřovala jeho výdaje; z výpisu jeho účtu je přitom patrno, že roční kreditní obrat převyšoval debetní o pouhé , částka, (tj. cca , částka, měsíčně oproti sjednané měsíční splátce , částka, ) a že zůstatek jeho bankovního účtu v měsíci předcházejícím poskytnutí úvěru byl hluboko v mínusu (přes , částka, ), což zdravému finančnímu hospodaření nenasvědčuje. Na uvedeném posouzení nemění nic ani informace o vlastnictví nemovitosti, neboť nemá být záměrem odpovědného poskytovatele úvěru sjednané výše hojit se z nemovitého majetku dlužníka (nadto zatíženého hypotékou). Poskytla-li tedy žalobkyně spotřebitelský úvěr přesto, že neměla dostatek (ověřených) informací k vyloučení pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet, resp. kdy o ní pochybnosti mít měla, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.7. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, musí být věřitel stanovením účinných sankcí dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“8. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně vyplatila žalovanému , částka, a žalovaný vrátil , částka, . Bezdůvodně se tak obohatil částkou , částka, , kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.9. Ve zbytku žalobu s ohledem na posouzenou neplatnost úvěrové smlouvy zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně podle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo.10. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Ve věci úspěšnější žalobkyni, která prokázala odeslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., náleží (po odečtení neúspěchu) náhrada 20 % nákladů řízení, které tvoří soudní poplatek , částka, , odměna zastupujícího advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zasto