9 C 210/2020-52 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se domáhal zaplacení 67 614,41 Kč s tím, že žalobce a žalovaná uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut na její účet úvěr ve výši 65 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr a sjednaný úrok ve výši 92,68 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 937 Kč. Žalovaná úvěr řádně a včas nesplácela, žalobci zaplatila pouze 27 splátek. Žalovaná částka se skládá z jistiny 47 843,06 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění 7 848,16 Kč, smluvní pokuty za prodlení 30 dní se splácením dvacáté osmé a dvacáté deváté splátky ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného o 15 dní ve výši 400 Kč a smluvní pokuty ve výši 10 525,41 Kč, na kterou žalobci vzniklo právo po zesplatnění úvěru. Žalobce dále požadoval zaplacení běžících úroků z prodlení v zákonné výši z částky 57 098 Kč od [datum] do zaplacení a běžících úroků ve výši 67,41 % ročně z částky 47 843,06 Kč od [datum] až do zaplacení, maximálně však do doby, než výše úroku dosáhne částky 226 771 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Z výpisu z registrů [příjmení] a [anonymizováno] ze dne [datum], oznámení ČSSZ ze dne [datum] a hodnocení klienta ze dne [datum] bylo zjištěno, že před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce zjišťoval úvěruschopnost žalované. Z listin, na základě kterých žalobce posuzoval úvěruschopnost žalované, bylo zjištěno, že žalovaná neměla žádný záznam v registru [příjmení], dle skóre žalované v systému [anonymizováno] bylo menší riziko nesplácení úvěru a jednalo se o lepšího klienta, příjem žalované byl představován starobním důchodem, jehož výše byla 10 995 Kč a měsíční výdaje žalované dle hodnocení klienta měly být v celkové výši 4 910 Kč s tím, že měly být představovány životním minimem ve výši 3 410 Kč, náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč a finanční rezervou ve výši 500 Kč, volné zdroje žalované tedy činily 6 085 Kč. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které se žalobce zavázal žalované poskytnout úvěr ve výši 65 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit ve 48 měsíčních splátkách po 3 937 Kč splatných k 20. dni v měsíci počínaje zářím 2017 částku v celkové výši 188 976 Kč, úroková sazba činí 92,68 % ročně. Pro případ prodlení se splácením úvěru se žalovaná zavázala žalobci zaplatit smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, se kterou se dostane do prodlení 30 dní a náhradu nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, se kterou se dostane do prodlení 15 dní. Po zesplatnění úvěru se žalovaná zavázala žalobci zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru. Žalovaná žalobci uhradila celkem 27 splátek, tj. částku 106 299 Kč. Z výzev ze dne [datum] a dne [datum] byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky a upozorněna na možnost zesplatnění úvěru. Dopisem ze dne [datum] byla žalovaná informována o zesplatnění úvěru. 4. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 6. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. V posuzovaném případě mezi stranami byla uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru, kterou žalobce uzavřel v postavení podnikatele, žalovaná v postavení spotřebitele, a proto je na místě aplikovat i příslušná ustanovení o.z. o spotřebitelských smlouvách, jakož i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na uvedené soud aplikoval zejména § [číslo] odst. 1, 2 a § 1813 o.z., podle kterých se k smluvním ujednáním spotřebitelských smluv odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele nepřihlíží, což platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje a rovněž jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. 10. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru řádně splnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalované uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a zda tedy mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Soud má na základě předložených listin za to, že žalobce uvedenou povinnost splnil, neboť podklady, na jejichž základě žalobce posuzoval úvěruschopnost žalované, dle soudu společně nevzbuzovaly významné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. Žalobce zejména zjistil z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, že žalovaná nemá v systému [příjmení] žádný negativní záznam a dle systému [anonymizováno] se jedná o málo rizikového klienta. Žalovaná rovněž doložila, že má pravidelný příjem spočívající ve starobním důchodu a má příjmy k úhradě splátek. Současně je však nutné uvést, že celkové výdaje žalované ve výši 4 910 Kč uvedené v hodnocení klienta ani rámcově neodpovídají obvyklým výdajům osob v České republice na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), dopravu, jídlo a osobní náklady (např. volnočasové aktivity, na ošacení, komunikační prostředky atd.), přesto však nebyly nijak prověřovány, přestože by mohly v případě jejich vyšší hodnoty ve spojení s výší důchodu žalované (10 995 Kč) vzbuzovat pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. 11. Pokud jde o požadavek na zaplacení úroku ve výši 92,68 % ročně přirostlého ke dni zesplatnění úvěru k jistině ve výši 7 848,16 Kč a běžících úroků ve výši 67,41 % ročně až do zaplacení z dlužné původní jistiny 47 843,06 Kč, má soud za to, že věřitel na takové úroky právo nemá, neboť takto sjednaná výše je v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] dospěl k závěru, že nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Rovněž rozhodovací praxe Krajského soudu v Praze zastává ve věci posouzení výše úroku závěry uvedené v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kdy lze odkázat na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací]. Obvyklá výše úroku požadovaného bankami při poskytování úvěrů domácnostem na spotřebu bez účelového určení v období srpna 2017 činila 9,42 % ročně, jak soud zjistil z přehledu úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v tuzemsku uveřejněného Českou národní bankou. V posuzované věci sjednané úroky desetinásobně až patnáctinásobně přesahují obvyklou úrokovou sazbu požadovanou bankami, tedy je zřejmé, že ujednání o výši úroku se ocitlo v rozporu s dobrými mravy, a proto je neplatné. Soud proto v souladu s § 588 o.z. k ujednání o smluvních úrocích jako ujednání neplatnému nepřihlédl. 9. Neplatnost ujednání o výši úroku však nevede k neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku, protože toto ujednání lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Je tomu tak proto, že namísto neplatného ujednání o úroku nastoupí povinnost úvěrovaného zaplatit úrok ve výši stanovené podle § 1802