Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Uvedla, že její právní předchůdce, společnost , právnická osoba, ., IČ , IČO, (dále také jako „původní věřitel“ či „banka“), uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které banka poskytla žalovanému úvěr ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal úvěr splácet ve sjednaných pravidelných měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši 17,99 % ročně, žalobkyně však uplatňuje smluvní úrok pouze ve výši 11,5 % ročně. Dále se žalovaný zavázal hradit poplatky související s poskytnutím a správou úvěru. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas. Přes opakované výzvy ze strany banky nedošlo k nápravě, proto banka využila svého smluvního oprávnění a úvěr s účinností ke dni , datum, zesplatnila. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem , částka, . Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši , částka, , připsaných neuhrazených úroků ve výši , částka, , úroků z prodlení kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky ve výši , částka, a poplatků ve výši , částka, . Dále žalobkyně žalobou požadovala úrok z úvěru ve výši 11,5 % ročně z připsaných neuhrazených úroků z úvěru ve výši , částka, od , datum, do zaplacení, úrok z úvěru ve výši 11,5 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši , částka, od , datum, do zaplacení a zákonný úrok z prodlení v zákonné výši 11,5 % ročně z částky ve výši , částka, sestávající z dlužné jistiny úvěru ve výši , částka, a poplatků ve výši , částka, od , datum, do zaplacení. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho, ačkoliv mu byla zaslána předžalobní upomínka.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez včasné a důvodné omluvy nedostavil, proto soud ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o.s.ř.“).3. Soud provedl důkazy listinami, které předložila žalobkyně k prokázání svých tvrzení, přičemž ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., a žalovaný uzavřeli tuto smlouvu, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši , částka, . Úvěr byl veden na úvěrovém účtu č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal úvěr splatit 94 pravidelnými splátkami ve výši , částka, měsíčně, celková splatnost úvěru připadala na , datum, . Sjednaná úroková sazba činila 17,99 % ročně. Z výzev ze dnů , datum, a , datum, bylo zjištěno, že žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, proto byl původním věřitelem vyzván ke zjednání nápravy, pro přetrvávající prodlení ze strany žalovaného se splácením následně původní věřitel úvěr ke dni , datum, zesplatnil. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně seznamu postupovaných pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, včetně dokladu o odeslání soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla s účinností ke dni , datum, postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván předžalobní upomínkou ze dne , datum, , kde mu byla stanovena lhůta k úhradě do , datum, .4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Původní věřitel sjednal smlouvu v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o.z.). Vzniklý závazek je tak kromě příslušných ustanovení o.z., nutno posoudit rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.6. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni sjednání smlouvy poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni sjednání smlouvy poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni sjednání smlouvy poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 téhož zákona postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.10. Dřívější úprava obsažená v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, výslovně nestanovila absolutní neplatnost smlouvy v případě porušení povinnosti poskytovatele řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele, přesto však k takovému závěru praxe dospěla z důvodu nutnosti ochrany spotřebitele a současně celé společnosti. V případě nové úpravy v zákoně o spotřebitelském úvěru v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., kde by se jazykovým výkladem dalo dospět k závěru, že nově bude neplatnost smlouvy pro porušení této povinnosti pouze relativní, je třeba tento výklad provést s přihlédnutím k zásadám uznávaným demokratickými státy jako je ochrana slabší strany a zásada rovnosti. Výklad nové právní úpravy vedoucí k závěru o relativní neplatnosti by nepochybně zakládal nerovnost stran a takovou nerovnost je třeba výkladem vyvážit, aby nedošlo k popření smyslu a účelu zákonné povinnosti poskytovatele úvěru úvěruschopnost zkoumat a tím i v důsledku k oslabení ochrany spotřebitele jako takové, když i záměrem zákonodárce v nové úpravě bylo ochranu spotřebitele oproti předchozí úpravě ještě zvýšit. Proto soud posoudil splnění této povinnosti předchůdce žalobkyně z úřední povinnosti s tím, že porušení povinnosti poskytovatele řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele zakládá i v případě nové úpravy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.11. Soud má tedy jak vyplývá z výše uvedeného za to, že k posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně jakožto právního nástupce na vrácení úvěru včetně příslušenství a dalších plnění bylo zapotřebí posoudit platnost dané smlouvy z hlediska toho, zda právní předchůdce žalobkyně dostál své zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného jakožto dlužníka náležitým způsobem. Bylo na žalobkyni, aby splnění této povinnosti v průběhu řízení tvrdila a prokázala.12. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že původní věřitel posoudil úvěruschopnost především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného při zpracování žádosti o poskytnutí úvěru, kdy byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru, zejména ty, že má stálý příjem financí ze státní podpory, jeho měsíční příjem činí , částka, , je svobodný, žije u rodičů, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, dále s ohledem na výši jeho příjmu (který žalovaný doložil potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance a o výši vyplacených náhrad), a výši požadovaného úvěru, dospěl právní předchůdce žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná. Ke svým tvrzením žalobkyně přiložila dokument „posouzení úvěruschopnosti klienta“, z něhož soud zjistil, že žalovaný původnímu věřiteli sdělil výši svého příjmu v částce , částka, měsíčně, což pracovník banky zkontroloval na základě příchozích plateb na účet žalovaného. Banka dále ověřila, že žalovaný v době poskytnutí úvěru nebyl veden v insolvenčním rejstříku, ověřila v CBCB jeho předchozí splátkovou morálku a v interní evidenci o žalovaném nezjistila žádné negativní informace. Žalovaný uvedl, že jeho výdaje činí , částka, , banka proto stanovila jeho životní výdaje na základě sdělených dat, interních informací, a to při využití statistických údajů a aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na částku , částka, měsíčně. Žalovaný měl v době žádosti o úvěr poskytnutý kontokorentní úvěr s orientační splátkou , částka, měsíčně a osobní úvěr mimo banku se splátkou , částka, měsíčně. Splátka nového úvěru činila , částka, a celkové nové splátkové zatížení činilo , částka, měsíčně. Po odečtení nového splátkového zatížení zbývalo žalovanému , částka, k pokrytí životních nákladů. Dále žalobkyně doložila výpis příjmových transakcí na účtu žalovaného za období od prosince 2021 do března 2022, ze kterého soud zjistil, že příjem žalovaného spočíval v invalidním důchodu 3. stupně odpovídajícího uváděné výši , částka, měsíčně a žádost o poskytnutí úvěru, z níž soud zejména zjistil žalobkyní tvrzené skutečnosti o tom, že žalovaný sdělil výši svého příjmu v částce , částka, měsíčně a výdaje v nulové výši.13. Soud konstatuje, že právní předchůdce žalobkyně své povinnosti posoudit s náležitou a řádnou odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného nedostál. Zjistil sice příjem žalovaného, avšak nedostatečně se věnoval jeho výdajům. Příjem žalovaného činil , částka, měsíčně, nebyl tedy příliš vysoký a spočíval v invalidním důchodu 3. stupně. Žalovaný uvedl své výdaje v nulové výši a původní věřitel pak jeho výdaje stanovil zejména na základě své interní metodiky a statistických údajů. Neprovedl tak žádné zjišťování skutečných výdajů žalovaného. Pokud si obstaral údaje o příjmových transakcích na účtu žalovaného, měl možnost obstarat si výpisy kompletní, tedy i včetně všech výdajů, přičemž z těchto výpisů by zjistil, jak žalovaný skutečně hospodaří. Tento selektivní postup považuje soud za záměrný. Navíc měl k výpisům z účtu žalovaného bezprostřední přístup, když žalovaný měl svůj bankovní účet vedený přímo u původního věřitele jakožto banky. Žalovaný měl navíc v době žádosti o předmětný úvěr další závazky, přesto ho původní věřitel zatížil dalším, což vzhledem k nízkému příjmu žalovaného nelze považovat za odpovědný přístup.14. S ohledem na to, že žalobkyně ve věci neprokázala, že při sjednávání smlouvy byla splněna zákonná povinnost jejího právního předchůdce s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného jakožto dlužníka, je tak tato smlouva absolutně neplatná. V řízení bylo naopak prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel předmětnou smlouvu s žalovaným, aniž by vzal v úvahu všechny nezbytné a relevantní faktory, které by mohly ovlivnit schopnost žalovaného daný úvěr po dobu jeho trvání splácet.15. Vzhledem k tomu, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným nebyl sjednán platný závazek, má žalobkyně podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nárok na vrácení peněžité částky představující nesplacenou část jistiny úvěru. Z tvrzení a listinných důkazů žalobkyně bylo prokázáno, že předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku , částka, , žalovaný zaplatil celkem , částka, a zbývá mu tak uhradit na jistině částku ve výši , částka, . Soud proto uložil žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit. Žalovaný je dále povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z přiznané částky (tj. dlužné části jistiny), dle § 1970 o.z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne , datum, , tedy od marného uplynutí lhůty k úhradě dlužné částky stanovené žalovanému v předžalobní upomínce. Soud tak v tomto rozsahu žalobě vyhověl a rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. Ve zbytku žalobního nároku soud z výše uvedených důvodů žalobu zamítl (výrok II. rozsudku).16. Soud neprovedl žalobkyní navržený důkaz k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a to výslech pracovnice původního věřitele, která s žalovaným smlouvu uzavírala, neboť od doby uzavření smlouvy uplynuly více než čtyři roky a lze předpokládat, že na bližší okolnosti jednání si dotyčná osoba přesně nevzpomene. Navíc, jak je uvedeno výše, posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo provedeno nedostatečně a zjevně pouze formálně.17. Lhůtu k plnění soud žalovanému stanovil dle § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvodu pro jiný postup.18. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy v řízení byl procesně úspěšnější žalovaný, kterému však nevznikly žádné účelně vynaložené náklady.