8 C 260/2022-52 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku nevráceného spotřebitelského úvěru ve výši 3 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky v celkové výši 2 600 Kč, dále částku smluvní pokuty v celkové výši 900 Kč a částku poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že dne [datum] poskytla žalované na její žádost spotřebitelský úvěr ve výši 3 000 Kč, splatný původně dne [datum] a následně po prodloužení lhůty splatnosti dne [datum], který však žalovaná ani zčásti neuhradila, přičemž se žalobkyni zavázala tento úvěr vrátit společně s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 3 204 Kč. V souvislosti s prodlením žalované žalobkyni vznikly náklady spojené s uplatněním pohledávky v celkové výši 2 600 Kč (450 Kč + 650 Kč + 1 500 Kč). Rovněž tak byla žalované z důvodu nesplnění jejích smluvních povinností naúčtována smluvní pokuta v celkové výši 900 Kč (2 x 450 Kč). 2. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaná nedostavila, svoji nepřítomnost však včas písemně omluvila a příslušným rozhodnutím doložila dočasnou pracovní neschopnost. Odročení jednání žalovaná nepožadovala, a proto soud věc projednal a rozhodl, přičemž vycházel z obsahu spisového materiálu. 3. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 5. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní jako úvěrujícím na straně jedné a žalovanou jako úvěrovaným na straně druhé, vzal soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 3 000 Kč, který se žalovaná zavázala žalobkyni vrátit a zaplatit jí úrok, jakož i ostatní finanční závazky ze smlouvy vyplývající. Úrok z úvěru byl smluvními stranami sjednán ve výši 39 % ročně. Žalovaná se dále zavázala žalobkyni uhradit jednorázový poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč, splatný společně s jistinou úvěru a úrokem. Poskytnuté peněžní prostředky se žalovaná smlouvou zavázala vrátit do 30 dnů. Pro případ prodlení žalované s plněním dluhu vyplývajícího z úvěrové smlouvy bylo sjednáno oprávnění žalobkyně požadovat po žalované, kromě jiného, zaplacení zákonného úroku z prodlení, zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení, zaplacení smluvních pokut za porušení sjednaných povinností nepeněžní povahy (uplatněných žalobkyní ve výši 2 x 450 Kč) a rovněž oprávnění požadovat uhrazení nákladů spojených s vymáháním pohledávky, a to ve výši 450 Kč za první upomínku a ve výši 650 Kč za druhou upomínku a dále ve výši 1 500 Kč za předání pohledávky inkasní agentuře. Předloženým potvrzením o provedení tuzemské platby žalobkyně dále prokázala, že dne [datum] poukázala na žalovanou sdělené číslo bankovního účtu sjednanou úvěrovou částku ve výši 3 000 Kč. Žalovaná však žalobkyni z titulu smlouvy o úvěru nezaplatila žádnou částku, když v řízení v tomto ohledu nebyl relevantním způsobem tvrzen a prokázán opak, a to i přesto, že byla o úhradu opakovaně žalobkyní upomínána, jak bylo v řízení rovněž prokázáno. Ze žalobkyní předložené bilance tak vyplývá, že žalovaná má žalobkyni dlužit mj. úvěrovou jistinu ve výši 3 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč, smluvní pokuty za porušení smluvních povinností v celkové výši 2 400 Kč (žalobou požadované pouze v celkové výši 900 Kč) a náklady spojené s uplatněním pohledávky žalobkyně v celkové výši 2 600 Kč (poplatek za odeslání upomínek ve výši 1 100 Kč a paušální náklady na mimosoudní vymáhání ve výši 1 500 Kč). 6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, když již jen s ohledem na výši sjednaného„ poplatku za poskytnutí úvěru“ dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty smlouva o úvěru uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem a žalovaná tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohla nijak ovlivnit. Od profesionálního nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru lze přitom důvodně očekávat jeho poctivé jednání vůči druhé smluvní straně, která je slabší stranou v uzavíraném kontraktu. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou„ dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv„ dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. 7. V daném případě se žalovaná jako spotřebitel předmětnou smlouvou o úvěru zavázala žalobkyni k zaplacení„ poplatku za poskytnutí úvěru“ v celkové výši 3 204 Kč, aniž by bylo uvedeno, jak byl tento poplatek určen a proč byl stanoven právě v této výši. Tento poplatek, který měl být dle smlouvy splatným společně s jistinou úvěru a úrokem, u poskytnutého úvěru v částce 3 000 Kč pak dokonce převyšuje samotnou poskytnutou úvěrovou částku. Takto sjednanou výši odměny za poskytnutí úvěru je nutné dle názoru zdejšího soudu shledat jako odporující dobrým mravům. V tomto ohledu si zdejší soud rovněž dovolí odkázat na přiléhavé právní závěry, k nimž ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne 30. 1. 2019 v obdobné věci dospěl Krajský soud v Plzni, který konstatoval, že pokládá za zcela nepřípustné, aby věřitel, byť se jedná o odměnu za zapůjčení peněžních prostředků ve formě úroku víceméně přiměřenou (samotný úrok měl činit cca 20 % p. a.), navyšoval svoji odměnu za poskytnutí peněžních prostředků prostřednictvím dalších poplatků v takové formě, jak bylo zahrnuto do uvedené smlouvy, kdy celková částka placená dlužníkem měla fakticky přesahovat částku dlužníkovi poskytnutou. Odvolací soud k tomuto dále poznamenal, že případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé,