10 C 209/2023-50 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalované zaplacení [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. K uplatněnému právu uvedla, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši [částka]. Žalovaný nedodržel svůj závazek splatit poskytnutý úvěr řádně a včas, když se dostal do prodlení s úhradou splátek. Žalobkyně proto celý úvěr zesplatnila ke dni [datum]. Výzva k zaplacení dluhu zůstala ze strany žalovaného bez odezvy, pročež se žalobkyně obrátila se svým nárokem na soud. 2. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se však žalovaný, byv řádně předvolán, nedostavil a svoji neúčast rovněž neomluvil. Žalobkyně byla z jednání omluvena. Soud proto za splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti obou účastníků. 3. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum] distančním způsobem, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši [částka], a to tak, že částka ve výši [částka] bude vyplacena na žalovaným uvedený bankovní účet, částka ve výši [částka] bude na základě žádosti žalovaného použita na úplné splacení předchozího závazku žalovaného vůči žalobkyni, s tím, že částka ve výši [částka] bude započtena na náklady úvěrujícího vynaložené v souvislosti s poskytnutím úvěru, blíže specifikované v čl. IV bodu 4.8 téže smlouvy. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 72 měsíčních splátkách o výši [částka]. Úvěr měl být dle smlouvy zcela splacen nejpozději k [datum]. Žalovaný se tedy zavázal za poskytnutí úvěru zaplatit věřiteli celkem [částka]. 4. Z dopisu někdejšího právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne [datum] se podává, že jím žalobkyně žalovanému oznámila zesplatnění úvěru pro prodlení žalovaného s úhradou splátky splatné k [datum]. Současně z inkasní bilance k úvěrové smlouvě včleněné do téhož dopisu plyne, že žalovaný ve prospěch úvěru uhradil žalobkyni celkem [částka]. 5. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 6. Podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jsou podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury dobré mravy ztělesňují souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv dobrých mravů musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. 8. V souzené věci je z obsahu dané smlouvy patrné, že žalovaná v ní vystupovala v pozici spotřebitele podle ustanovení § 419 o. z. Smlouva samotná byla koncipována nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť ten se zavázal vrátit úvěrujícímu částku představující zhruba 233 % samotného úvěru, který byl žalovanému reálně poskytnut (tj. v částce [částka] po odečtení nákladů žalobkyně ve výši [částka], které si ponechala). Takovýmto ujednáním nepochybně dochází k neúměrnému navyšování dlužné částky, kdy původní věřitel zřejmě kalkuloval i s tím, že půjčená částka nebude dlužníkem uhrazena včas. Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy nemůže takovéto právní jednání věřitele požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle účastníků (subjektů) závazkového vztahu. Ani autonomie vůle totiž nemůže být bezbřehá, usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem. 9. Ve světle řečeného tudíž soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný přijal od žalobkyně plnění (dílem v peněžité podobě, dílem v podobě splnění dluhu z předchozího závazku vůči žalobkyni) o hodnotě [částka], aniž tu však byl platný závazek, a proto má žalobkyně, na niž byla pohledávka postoupena, vůči žalovanému nárok na vrácení toho, oč se žalovaný případně obohatil (§ 2991 odst. 1 o. z.). V řízení přitom bylo prokázáno, že žalovaný ve prospěch úvěru uhradil celkem [částka]. Odtud je tedy bez dalšího zřejmé, že žalovaný dluží žalobkyni toliko částku ve výši [částka] představující rozdíl mezi žalobkyní poskytnutým plněním a žalovaným vráceným plněním. Ve světle řečeného tudíž soud žalobě vyhověl co do částky [částka] a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Ohledně příslušenství pohledávky soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení až ode dne, kdy žalovaného požádala o vrácení poskytnutého plnění. Tak se dle listinných důkazů stalo až výzvou ze dne [datum], podanou k poštovní přepravě téhož dne. Je třeba vyjít z toho, že výzva žalovanému došla dne [datum] (§ 573 o. z.). Jelikož žalobkyně ve výzvě požadovala splnit dluh do [datum], ocitl se žalovaný následujícího dne v prodlení se splněním své povinnosti. 10. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. na poměrném procesním úspěchu žalovaného ve sporu, jemuž ovšem v řízení žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 11. Jelikož soud v nynější věci nevydal k návrhu žalobkyně elektronický platební rozkaz, nýbrž v řízení pokračoval nařízením jednání k projednání případu, je povinností soudu doměřit navrhovateli soudní poplatek do výše, v níž by byl vybrán za klasický návrh na zahájení řízení (žalobu). Podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) Sazebníku poplatků tvořícího přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, by soudní poplatek činil [částka]. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši [částka] v souladu s položkou 2 bodem 1 písm. c) Sazebníku poplatků. Žalobkyni tak stíhá povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku z návrhu ve výši [částka]. Soud zde při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, dle něhož splatnost poplatku nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé. 12. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.