11 C 227/2018-240 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobce se svým návrhem uplatněným u podepsaného soudu dne 10. 9. 2018, a to poté, kdy došlo ke kvantifikaci škody mu vzniklé, v souladu s vyhláškou č. 55/1999 Sb., domáhal zaplacení žalované částky s tím, že žalovaná mu svojí provozní činností způsobila na lesních porostech, které se nacházejí ve vlastnictví České republiky, a k nimž má žalobce právo hospodaření, imisní škodu ze snížení přírůstu lesního porostu, škodu ze snížení produkce lesního porostu a škodu z mimořádných nebo nákladově náročnějších opatření, a to za kalendářní rok 2015 v celkové výši 23.972 Kč. Součástí návrhu na zahájení řízení se stal i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení, přičemž počátek běhu prodlení byl vázán na výzvu k zaplacení z 16. 1. 2017. 2. Žalovaná požadovala zamítnutí návrhu. Primárně zpochybnila aktivní legitimaci žalobce pro toto řízení, dále pak, dle jejího názoru, žalobce nedostatečným způsobem vyčíslil vzniklou škodu, resp. dílčí nároky, ze kterých se tato skládá, a to aniž by dále prokázal příčinnou souvislost mezi jednáním žalované, tedy její provozní činností, a vznikem škody. 3. K dohodě účastníků nedošlo ani v rámci přerušení řízení, které proběhlo dle usnesení OS K. Vary z 15. 1. 2019, č. j. [číslo jednací], následně ani na základě návrhu mimosoudní dohody učiněné žalobcem na jednání soudu dne 12. 2. 2021 bez prejudice pro další spor, též s přihlédnutím k hospodárnosti řízení, kdy žalovaná nepřistoupila na návrh žalobce na úhradu 50 % žalované částky bez příslušenství a nákladů řízení. 4. Při svém rozhodování soud vycházel důsledně z výsledků koncentračního jednání, které proběhlo dne 9. 6. 2020 a ze zde vymezených sporných a nesporných skutečností mezi účastníky. Z obsahu protokolu o koncentračním jednání plyne, že mezi účastníky zůstala nespornou emise zdrojů znečišťování ovzduší vyprodukovaná žalovanou společností v roce 2015 a touto vypuštěná do ovzduší v objemu plynoucím z údajů obsažných v návrhu na zahájení řízení pod bodem II. Oproti tomu mezi účastníky zůstaly spornými vznik a struktura škody způsobná žalobci za žalované období, výše této škody, příčinná souvislost mezi jednáním žalované, které spočívá v produkci emisí a zdrojů znečišťování ovzduší a škodou žalobci vzniklou a konečně skutečnost, zda majetek, na němž mělo dojít ke škodě, byl žalobci svěřen k hospodaření či nikoliv. Již v této souvislosti dlužno podotknout, že ve věci nebyly soudem provedeny důkazní návrhy strany žalované, plynoucí z koncentračního jednání, a to z důvodů, které budou rozvedeny dále. 5. Žalobce, jako obchodní firma zapsaná v obchodním rejstříku vedeném KS v [obec] v oddílu [anonymizováno] II., vložka [anonymizováno], která vznikla na základě rozhodnutí MZ ČR z 11. 12. 1991, č. j. 6677/91-100, a která byla následně přizpůsobena platným právním předpisům rozhodnutím MZ ČR z 12. 8. 1997, č. j. 3217/97-1000, má právo hospodaření k lesům ve vlastnictví státu a k ostatnímu movitému a nemovitému majetku, který je ve vlastnictví státu a byl svěřen k plnění jeho úkolů a k provozování podnikatelské činnosti dle článku I. písm. C zákona č. 77/1997 Sb. o státním podniku. Ve vztahu k této věci tak vykonává právo hospodaření k souboru nemovitostí specifikovaných na č.l. 143 – 200 spisu, čemuž odpovídají výpisy z KN založené pod přílohou H spisu (uvedená skutečnost se v průběhu řízení stala mezi účastníky nespornou). Takto zjištěné skutečnosti (viz listiny shora označené a založené na č.l. 7, 9 a 12 spisu) prokazují aktivní legitimaci žalobce pro vedení tohoto sporu, neboť z rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Cdo 1808/2010 z 24. 1. 2012 plyne, že„ státní podnik, vykonávající právo hospodaření k lesům, je aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody z imisí na lesním půdním fondu a na lesních porostech“. I z tohoto důvodu to byl právě žalobce, kdo žalovanou po stanovení výše škody vyzval k úhradě dlužné částky, a to podáním z 16. 11. 2017 (viz č.l. 18 spisu). 6. Zásadním důkazem ve věci se pro soud stal ZP č. 3-128/2017 z 21. 9. 2017, který zpracoval [celé jméno znalce], Ph.D., soudní znalec z oboru [příjmení] ovzduší – výpočty rozptylu emisí a škody způsobené emisemi na lesních porostech, který byl zároveň, vzhledem k námitkám strany žalované, vyslechnut před dožádaným OS v [obec] dne 3. 8. 2021. 7. Podkladem pro stanovení výše škody a zpracování ZP se znalci stal přehled škod způsobených imisemi žalobci v roce 2015 (č.l. 17 spisu), a to včetně přílohy ve vztahu k žalované (č.l. 20 – 21 spisu). Z pohledu soudu znalec při svém výslechu před dožádaným soudem zcela obhájil závěry svého shora označeného ZP, a to včetně metodiky jím použité, vycházející primárně z vyhlášky č. 55/99 Sb. (viz bod 3 – nález – ZP). [obec] a zdroje, s nimiž znalec pracoval, pak tento uvádí pod bodem 3.3. svého ZP. Jde tedy i o přehled škod způsobených imisemi žalobci v roce 2015, který byl zpracován zaměstnancem žalobce, a i přes tuto skutečnost je z pohledu soudu řádným důkazním prostředkem, nikoliv pouze souborem skutkových tvrzení, jak tvrdí strana žalovaná. Pokud znalec ve své výpovědi učiněné před dožádaným soudem uvedl, že jeho úkolem nebylo stanovit výši škody, ale rozdělit škodu na jednotlivé emitenty, nikoliv ověřovat správnost údajů předložených mu žalobcem, pak je z pohledu soudu tento jeho postup zcela legitimní, v opačném případě by znalec překročil své znalecké oprávnění a postupoval by nad rámec své znalecké odbornosti. Zároveň však znalce provedl kontrolu geografické polohy referenčních bodů, což je skutečnost, kterou pro zpracování svého ZP nezbytně potřeboval. 8. Na základě provedeného dokazování, kdy soud hodnotil důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, dospěl soud k závěru, že nárok žalobce byl řádně prokázán a žaloba je důvodná co do základu i výše, když na věc aplikoval ustanovení § 2924 zákona č. 89/2012 Sb., ve vztahu k zákonnému příslušenství pak § 1970 téhož zákona. 9. Především z ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb. plyne, že„ Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut, a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích.“. V této souvislosti nutno podtrhnout skutečnost, že obdobné spory jsou mezi žalobcem a jednotlivými emitenty vedeny dlouhodobě, a to před soudy všech stupňů. Pokud jde konkrétně o podepsaný soud, stalo se tak mj. ve věci sp. zn. [spisová značka], kde byl mezi účastníky řízení uzavřen soudní smír, a dále ve věci sp. zn. [spisová značka], kde podepsaný soud svým rozsudkem z 1. 2. 2013, č. j. [číslo jednací], návrhu žalobce jako důvodnému vyhověl, byť při aplikaci předchozí právní úpravy, když dospěl k závěru, že nárok žalobce byl řádně prokázán, a to právě posudkem znalce [celé jméno znalce], který i tehdy pracoval s vyhláškou č. 55/1999 Sb. Případná nesprávnost vstupních údajů zpracovaných pro potřeby ZP samotným žalobcem pak byla konzultována se znalcem [příjmení] [jméno], který v postupu žalobce při vyčíslení škody neshledal žádných pochybení. 10. Shora uvedené závěry dlouhodobě zastává i konstantní judikatura NS ČR, kdy soud odkazuje konkrétně na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Cdo 1808/2010 z 24. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2305/2019 z 18. 12. 2019 a sp. zn. 25 Cdo 3688/2019 z 15. 4. 2020. Z obsahu všech těchto rozhodnutí plyne, že aplikace vyhlášky č. 55/1999 Sb. a její použití při rozdělení škody na jednotlivé emitenty je postupem lege artis, přičemž důvodným se stává i odkaz soudů na aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř., a to právě s ohledem na specifičnost takto vzniklé škody. 11. Ostatně pochybění v postupu nalézacích soudů, který vychází ze shora uvedeného, neshledal ani ÚS ČR, jak plyne z jeho usnesení sp. zn. I. ÚS 1821/16 z 12. 12. 2017, které zdůrazňuje skutečnost, že aplikace vyhlášky č. 55/99 Sb., v těchto a obdobných případech, je možná, uvedený postup nelze považovat za vadný, vyhláška byla vydána na základě zmocnění dle § 21 odst. 4 zákona č. 289/95 Sb. a upravuje pouze způsob výpočtu újmy a škody způsobené na lesích. Navíc uvedené rozhodnutí ÚS ČR zasazuje aplikaci příslušných právních předpisů do evropského kontextu a rámce. Ze všech těchto důvodů soud návrhu v plném rozsahu vyhověl, přičemž zároveň z těchto důvodů plyne, proč nebyly ve věci provedeny důkazy navržené stranou žalovanou, neboť tyto všechny měly směřovat ke zpochybnění zjištěné výše škody, resp. příčinné souvislosti mezi škodou a jednáním žalované, když naopak provedené důkazy, v souladu s platnou judikaturou a soudní praxí (zejména pokud jde o soudy odvolací a dovolací), jsou plně postačující pro to, aby bylo možno uzavřít, že žalobce unesl své důkazní břemeno ve věci a jemu vzniklou škodu řádně prokázal, zejména pak shora citovaným ZP. 12. Výrok o nákladech řízení vychází z § 142 odst. 1 o. s. ř., § 142 a) o. s. ř., a přiznává žalobci na nákladech řízení částku 39.480,98 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.199 Kč, paušální náhrady nákladů právně nezastoupeného účastníka řízení za dva