16 C 200/2021-26 — Okresní soud v Karlových Varech

Žalobkyně se podaným návrhem domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 40.579,30 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne 25. 4. 2019 se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč žalovanému, a to v hotovosti. Žalovaný se zavázal zaplatit úrok ve výši 1.925 Kč za dobu poskytnutí úvěru, dále odměnu za administrativní činnost ve výši 1.859 Kč, poplatek za uzavření smlouvy ve výši 9.800 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 3.600 Kč. Celkovou částku pak měl uhradit v 14 měsíčních splátkách po 2.656 Kč. Žalovaný však své povinnosti neplnil. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena smlouvou z 24. 6. 2020. Přes upomínku žalovaný tyto částky neuhradil. [příjmení] pouze částku 2.700 Kč. Úvěr byl zesplatněn ke dni 27. 4. 2019. Při rozhodování vycházel soud ze smlouvy o úvěru, předpisu splátek, transakční historie, smlouvy o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek s dokladem o odeslání, předžalobní výzvy. Účastníci v reakci na výzvu soudu projevili souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Soud rozhodl ve věci rozsudkem ve smyslu § 115a o.s.ř., podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popř. s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřená spotřebitelská smlouva o úvěru podle ust. § [číslo] shora citovaného. Smlouva o úvěru tedy musí být zkoumána s ohledem na ochranu spotřebitele a rozhodovací praxi Ústavního soudu Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 prokázala žalobkyně svoji aktivní věcnou legitimaci v tomto řízení. Z ujednání ve smlouvě o úvěru je zřejmé, že tato ujednání představují značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, takže nelze smlouvu jako celek považovat za smlouvu v souladu s dobrými mravy. V tomto případě je nastavení práv a povinností účastníků smlouvy natolik nevyvážené, že smlouva jako celek ve smyslu citovaného ust. § 547 a § 580 odst. 1 občanského zákoníku neobstojí. Soud odkazuje na nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Soud proto považuje předmětnou smlouvu o úvěru za neplatnou, takže žalobkyně má právo pouze na vrácení rozdílu mezi poskytnutou částkou a uhrazenou částku, tedy částku 17.300 Kč ([číslo] – [číslo] = [číslo]), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajících částech žalobu soud jako nedůvodnou zamítnul. Zákonný úrok z prodlení náleží žalobkyni podle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády ČR č. 351/2013 Sb., a to od 26. 6. 2020. O nákladech řízení pak rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně byla ve věci úspěšná jen co do 43 % a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.