16 C 256/2021-22 — Okresní soud v Karlových Varech

Žalobkyně se podaným návrhem domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 13.326 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] dne 2. 10. 2015 smlouvu o zápůjčce, na základě které jí byla poskytnuta půjčka ve výši 34.000 Kč a zároveň se žalovaná zavázala zaplatit částku 28.426 Kč jako součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 4.476 Kč s úrokovou sazbou 20,50 % ročně a odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 6.987 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 16.963 Kč Tyto částky se zavázala žalovaná splácet po dobu 60 týdnů po částkách 1.041 Kč. Žalovaná však své povinnosti neplnila. Pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni postoupena smlouvou z 20. 1. 2020. Ke dni postoupení pohledávka uhradila žalovaná částku 50.035,69 Kč. Přes upomínku žalovaná další částky neuhradila. Dále žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce dne 17. 4. 2015, na základě které jí byla poskytnuta půjčka ve výši 6.000 Kč a zároveň se žalovaná zavázala zaplatit částku 5.016 Kč jako součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 790 Kč s úrokovou sazbou 20,50 % ročně a odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 1.233 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 2.993 Kč Tyto částky se žalovaná zavázala splácet po dobu 60 týdnů po částkách 184 Kč. Žalovaná však své povinnosti neplnila řádně. Pohledávka byla na žalobkyni postoupena smlouvou ze dne 20. 1. 2020. Ke dni postoupení pohledávky uhradila žalovaná částku 10.080,31 Kč. Přes upomínku žalovaná další částky neuhradila. Oba účastníci na základě výzvy soudu projevili souhlas s tím, aby soud rozhodoval bez nařízení jednání. Soud rozhodl ve věci rozsudkem ve smyslu § 115a o. s. ř., podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Při rozhodování ve věci vycházel soud ze smluv o zápůjčce, smluvních podmínek, smluv o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek, předžalobních upomínek s doklady o odeslání. Z těchto důkazů soud po skutkové stránce zjistil, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně dne 2. 10. 2015 a 17. 4. 2015 smlouvy o zápůjčce, na základě kterých jí byly poskytnuta půjčky ve výši 34.000 Kč a 6.000 Kč, které převzala v den uzavření smluv a které měla spolu s dalšími poplatky splácet po dobu 60 týdnů po částkách 1.041 Kč a u další zápůjčky po dobu 60 týdnů po částkách 184 Kč. Pohledávky byly postoupeny na žalobkyni smlouvou z 20. 1. 2020. Podle § 2390 občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřená spotřebitelská smlouva o zápůjčce podle ust. § [číslo] shora citovaného. Smlouva o zápůjčce tedy musí být zkoumána s ohledem na ochranu spotřebitele a rozhodovací praxi Ústavního soudu Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 prokázala žalobkyně svoji aktivní věcnou legitimaci v tomto řízení. Z ujednání ve smlouvě o zápůjčce je zřejmé, že tato ujednání představují značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Účastníci sjednali týdenní splácení dluhu, které se jeví jako velmi přísné vůči dlužníku, takže nelze smlouvu jako celek považovat za smlouvu v souladu s dobrými mravy. Pokud účastníci ujednali tak vysokou odměnu za poskytnutí finančních prostředků a současně podmínky splácení jednostranně výhodné pro věřitele, jde o zjevnou nespravedlnost ujednání smlouvy o půjčce vůči žalovanému. V tomto případě je nastavení práv a povinností účastníků smlouvy natolik nevyvážené, že smlouva jako celek ve smyslu citovaného ust. § 547 a § 580 odst. 1 občanského zákoníku neobstojí. Soud odkazuje na nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Soud proto považuje předmětné smlouvy o zápůjčce za neplatné, takže žalobkyně má právo pouze na vrácení poskytnutých částek z titulu bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že na zápůjčku ve výši 34.000 Kč zaplatila žalovaná 50.035,69 Kč a na zápůjčku ve výši 6.000 Kč zaplatila 10.080,31 Kč, soud žalobu v plném rozsahu zamítnul. O nákladech řízení pak rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.