17 C 183/2020-93 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobce se domáhal na žalované vyklizení bytu uvedeného ve výrok I. tohoto rozsudku. Uváděl, že je výlučným vlastníkem předmětného bytu. Účastníci jsou bývalí manželé, kteří žili naposledy v uvedeném bytě se svou nezletilou dcerou. V roce 2014 žalobce odpustil společnou domácnost, k rozvodu manželství došlo k 16. 8. 2017 Nezletilá dcera v bytě bydlela s matkou do srpna 2019, od té doby užívá byt žalovaná sama. Následně byla dcera svěřena do péče otce. Žalovaná za užívání bytu dobrovolně nic neplatí. Žalobci byl přiznán nárok na náhradu za užívání s odůvodněním, že žalovaná byt užívá bez právního důvodu. Ani po vydání rozhodnutí však žalovaná náhradu za užívání bytu neplatí. 2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Namítala, že žalovaný drží veškerá aktiva ze zaniklého společného jmění, a tak si žalovaná nemůže pořídit vlastní bydlení. Žalovaná navrhovala stanovení lhůty pro vyklízení v délce 12 měsíců od pravomocného skončení probíhajícího řízení o zrušení a vypořádání společného jmění účastníků, popř. zřízení věcného břemene užívání bytu na uvedenou dobu (po poučení soudce, že je třeba právo na zřízení věcného břemene uplatnit vzájemnou žalobou, se žalovaná rozhodla uplatňovat pouze obranu ve formě delší lhůty k plnění). 3. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce a žalovaná byli manželé od 10. 11. 2007 do 16. 8. 2017 (manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech z 16. 8. 2017, sp. zn. 9 C 92/2017). 4. Mezi účastníky bylo nesporné, že v době uzavření manželství účastníci bydleli v bytě č. jednotky [číslo] v k.ú. [obec]; byt byl a v současné době nadále je ve vlastnictví žalobce. 5. Mezi účastníky bylo nesporné, že v roce 2014 společnou domácnost účastníků opustil žalobce; do společné domácnosti se již nevrátil. 6. Mezi účastníky bylo nesporné, že do srpna 2019 žalovaná v předmětném bytě bydlela s (tehdy) nezletilou dcerou účastníků [jméno] [celé jméno žalované], [datum narození], od srpna 2019 žalovaná užívá předmětný byt sama. 7. Mezi účastníky bylo nesporné, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 12. 5. 2020, č.j. 56 Co 27/2020-292 bylo rozhodnuto o svěření (tehdy) nezletilé [jméno] do péče otce. 8. Mezi účastníky bylo sporné, že žalobce navrhl žalované v roce 2017 a 2018 uzavření nájemní smlouvy ohledně předmětného bytu. Žalobce označil k uvedené sporné skutečnosti důkaz korespondencí účastníků, a to dopisem z 9. 10. 2017 (č.l. 73), který byl odeslán poštou 10. 10. 2017 (č.l. 74) a doručen 25. 10. 2017, dopisem z 2. 2. 2018 (e-mail z 2. 2. 2018, č.l. 75) a dopisem z 7. 3. 2018 (e-mail z uvedeného dne, č.l. 76) s přílohou dopisem z 7. 3. 2018 (č.l. 82). Z uvedených listin vyplývalo, že žalobce navrhoval žalované uzavření dohody o nájmu s poloviční výší nájemného a s poloviční výší služeb (s ohledem na užívání bytu s nezletilou dcerou [jméno] [celé jméno žalované], [datum narození]). Žalovaná uzavření nájemní smlouvy odmítla s tím, že žádá řešení užívání bytu komplexně s vypořádáním veškerých společných práv a povinností. Dopisem z 7. 3. 2018 byl opakován návrh na náhradu za užívání bytu 3.000 Kč měsíčně (1/2 z částky 6.000 Kč obvyklého nájemného) v období od září 2017 do února 2018 a částky nákladů na služby za uvedené období 19.380 Kč. Soud dospěl k dílčímu skutkovému závěru, že žalobce žalované navrhoval v říjnu 2017 uzavření nájemní smlouvy na částku 3.000 Kč (jako ½ obvyklého nájemného). V průběhu řízení žalovaná vyjádřila ochotu na uvedenou nabídku přistoupit, pro žalovaného to již bylo nepřijatelné. 9. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná žalobci za užívání předmětného bytu nic neplatila v období září 2017 – únor 2018, žalobci byla soudem přisouzena náhrada za užívání v částce 18.000 Kč (rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 23. 4. 2019, č.j. 64 Co 1/2019-135). O náhradě za náklady na dodávku služeb v částce 19.380 Kč do předmětného bytu v uvedeném období bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Karlových Varech z 21. 7. 2020, č.j. 13 C 98/2018-260. 10. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná nic nehradí jako náhradu za užívání předmětného bytu ani v období březen 2018 – květen 2021, žalobce uplatňuje náhradu za užívání v částce 216.000 Kč u zdejšího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 49/2021. 11. Mezi účastníky bylo nesporné, že mezi účastníky je veden spor o vypořádání společného jmění manželů, zaniklého rozvodem manželství pod sp. zn. 12 C 242/2020 s tím, že řízení bylo u zdejšího soudu zahájeno k žalobě žalobce dne 11. 8. 2020 (žalovaná uplatňovala samostatnou žalobou vypořádání 13. 8. 2020); o vypořádání společného jmění nebylo dosud rozhodnuto. 12. Soud nepovažoval za podstatná tvrzení žalované, že žalobce drží aktiva zaniklého společného jmění účastníků (bývalých manželů) a o obstrukčním chování žalobce v řízení o vypořádání společného jmění účastníků. Postup při vypořádání společného majetku a jeho výsledky nemají žádný přímý vztah k ochraně vlastnického práva žalobce a k případným podmínkám, za kterých má žalovaná byt vyklidit. 13. Soud neprovedl důkazy žalobce (a žalované, která se k důkaznímu návrhu žalobce připojila) informací o jednotce [číslo] v k.ú. [obec] (č.l. 2), rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 12. 5. 2020, č.j. 56 Co 27/2020-292 (č.l. 3), rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 23. 4. 2019, č.j. 64 Co 1/2019-135 (č.l. 6), rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech z 15. 11. 2018, č.j. 13 C 98/2018-78 (č.l. 8), návrhem žalobce ne vydání elektronického platebního rozkazu (č.l. 55), předvoláním zástupce žalobce ve věci zdejšího soudu sp. zn. 17 C 49/2021 (č.l. 58), elektronickým platebním rozkazem z 8. 12. 2020 pro 163.500 Kč s přísl. (č.l. 57), rozšířením žaloby ve věci 17 C 49/2021 (č.l. 60), protože se uvedené důkazy týkaly skutečností, které byly mezi účastníky nesporné (nad rámec nesporných skutečností z nich nebylo možné zjistit žádné další skutečnosti, které by byly pro rozhodnutí soudu významné). Soud neprovedl důkaz předžalobní výzvou žalobce, protože uvedená výzva neměla na rozhodnutí věci vliv (k vyklizení v průběhu řízení nedošlo), podstatná byla pouze v souvislosti s vyúčtováním nákladů řízení úspěšného žalobce. Soud neprovedl důkaz písemnými vyjádřeními účastníků ve věci zdejšího soudu sp. zn. 12 C 242/2020, protože postup účastníků v řízení o vypořádání společného jmění manželů nepovažoval za významný pro posouzení práva žalobce na ochranu jeho vlastnického práva, popř. podmínek vyklizení předmětného bytu žalovanou. Výslech účastníků (k návrhu žalované) též nebylo třeba provádět s ohledem na rozsah skutečností, které byly mezi účastníky nesporné a s ohledem na prokázání dílčí sporné skutečnosti listinnými důkazy. 14. Soud v rámci skutkového závěru převzal za svá skutková zjištění skutečnosti mezi účastníky nesporné a dále dílčí skutkový závěr, že žalovaný nabízel žalované řešení užívacího vztahu k bytu uzavřením nájemní smlouvy. 15. Soud dospěl k právnímu závěru: Podle § 769 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé neměli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné právo, a manželé, popřípadě rozvedení manželé se nedohodnou o dalším bydlení manžela, který má v domě nebo bytě pouze právo bydlet, popřípadě jiné právo, které je slabší než právo druhého manžela, rozhodne soud na návrh manžela, který má k domu nebo bytu právo vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo jiné závazkové právo, o povinnosti druhého manžela se vystěhovat; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně. 16. Podle § 767 odst. 1 věta poslední o. z. To neplatí, nelze-li na pozůstalém manželu spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil. Podle § 767 odst. 2 o. z. je-li to přiměřené poměrům pozůstalého manžela, především proto, že pečuje o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, o něž manželé pečovali, nebo o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, jehož rodičem je zemřelý manžel, anebo o dítě nezaopatřené, které s pozůstalým manželem žije, může soud na návrh pozůstalého manžela založit v jeho prospěch právo odpovídající věcnému břemenu bydlení podle okolností případu, nejdéle však do doby, než takové dítě nabude trvale schopnost samo se živit, a za úplatu srovnatelnou s nájemným v místě obvyklým; toto právo nezanikne, nabude-li dítě schopnost samo se živit jen na přechodnou dobu. 17. Podle § 768 odst. 1 o. z. zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo, a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší soud na návrh jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil, a popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za ztrátu práva; přitom přihlédne zejména k tomu, kterému z rozvedených manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali, jakož i ke stanovisku pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postaven