13 C 102/2022-19 — Okresní soud v Karlových Varech

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 4.264 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], IČ [číslo], se žalovaným uzavřela dne 17.12.2015 smlouvu o půjčce, na jejímž základě mu téhož dne poukázala hotově částku 4.000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit v 43 týdenních splátkách po 148 Kč včetně sjednaného poplatku, úroku, odměny za hotovostní inkaso, což však řádně a včas neučinil a zaplatil na dluh pouze částku 2100 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 17.12.2015 a smluvních podmínek soud zjistil, že obsahem smluvního vztahu je závazek právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 4.000 Kč a závazek žalovaného tento včetně souhrnného poplatku ve výši 2364 Kč vrátit v 40 týdenních splátkách po 148 Kč počínaje sedmým dnem od data uzavření smlouvy o úvěru. Z výzvy k plnění soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6.12.2019 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svojí pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Žalobkyně v řízení prokázala postoupení pohledávky na žalobkyni dle § 1879 občanského zákoníku. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované zápůjčky vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (souhrnný poplatek činí více jak 50 % ze zapůjčené částky, RPSN činí dle smlouvy 91,66 %) dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku). Jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku). I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Žalovanému se však dostalo plnění ve výši 4.000 Kč v souladu s neplatnou smlouvou, a proto je povinen poskytnuté plnění žalobkyni vrátit, po odečtení dílčí úhrady ve výši 2100 Kč, podle § 2993 věta první občanského zákoníku. Aktivní legitimace žalobkyně je dána, neboť na základě smlouvy o postoupení pohledávky se stala věřitelem žalovaného. Všechna ostatní plnění žalobkyně požaduje podle neplatné smlouvy, a proto v této části soud žalobu zamítnul s výjimkou úroku z prodlení ve výši odpovídající ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.