18 C 325/2019-160 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobce se podaným návrhem domáhal vůči žalované zaplacení částky 39.892 Kč s příslušenstvím s odkazem na ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce. V průběhu řízení požadoval zaplacení částky ve výši 33.500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2018 do 11. 11. 2019 v kapitalizované výši 5.304 Kč a posléze částky ve výši 31.820 Kč z této částky ve výši 8,5 % v kapitalizované výši 5.038 Kč a úhrady nákladů řízení, vše z výše uvedeného titulu. 2. Žalobce uváděl, že jeho pracovní poměr u žalované byl založen pracovní smlouvou ze dne 14. 3. 2017 s nástupem do práce 1. 4. 2017, pracovní poměr byl prodloužen dodatkem k pracovní smlouvě ze 4. 12. 2018. Dle pracovní smlouvy a náplně práce byl zaměstnán u žalované na pracovní pozici hotelový detektiv – strážný. Kromě hlavní náplně práce od nástupu do zaměstnání, tj. dne 1. 4. 2017 běžně vykonával i práci řidiče, kdy tuto činnost vykonával hlavně v nočních hodinách, kdy musel on a jeho kolegové ze střediska ostrahy odvážet zaměstnance hotelu Bristol při pozdních odchodech ze zaměstnání. O tom, že práci řidiče vykonával, svědčí zápisy z hlášení detektiva, kdy sepis tohoto hlášení bylo povinností po každé směně. Dále o výkonu práce řidiče služebních aut svědčí průkazka o absolvování referentských zkoušek vydaná [příjmení] [příjmení] v [obec] dne 22. 8. 2017, přičemž v době od 1. 4. do 22. 8. 2017 tyto práce řidiče služebních aut zaměstnavatele žalobce vykonával bez zkoušek a bez této průkazky. Tato práce nad rámec pracovní náplně byla vykonávána na příkaz zaměstnavatele a s jeho vědomím. Další pracovní činností nad rámec pracovní náplně žalobce byl výkon práce spojený s příjezdy hostů po 19. hodině, kdy běžnou záležitostí bylo odnášení zavazadel hostů na pokoje, což byla práce, kterou zaměstnanci v denní směně, tj. do 19. hodiny vykonávali zaměstnanci – portýři. Bylo běžné, že po odnošení zavazadel hostům na pokoje hotelu, že po 21. hodině, jak žalobce, tak i jeho kolegové roznášeli hostům hotelu na pokoje studené večeře, takže kromě práce portýra vykonával žalobce i práci číšníka. O výkonu této práce svědčí zápisy – hlášení detektiva. V době od 19.00 do 7.00 hodin nebyl na hotelu žádný portýr. K běžné praxi patřilo, že pokud při příjezdu hostů na pokoje nebyla funkční televize, musel žalobce či některý z jeho kolegů, kteří byli na směně provést její zprovoznění, a to znovu nad rámec běžné pracovní náplně a na vlastní riziko. Stejná praxe byla i u odjezdu hostů z hotelu v době od 19. do 7. hodiny, kdy žalobce zaměstnaný jako hotelový detektiv musel na základě nařízení nadřízených odnášet hotelovým hostům zavazadla, nejen na recepce, ale i do aut, která hosty z hotelu odvážela. Rovněž pak bylo třeba zkontrolovat pokoj, co se týká úplnosti jeho vybavení a stavu minibaru, což rovněž bylo nad rámec pracovní náplně žalobce. O tom, že vedení společnosti vyžadovalo od detektiva výše uvedené úkoly, svědčí příkaz nadřízeného pracovníka vydaný v dubnu 2018. Žalobce uváděl, že jako hotelový detektiv musel s vědomím zaměstnavatele provádět dále drobné údržbářské práce – opravovat neodtékající odpad v koupelnách, vypadlé jističe, závady na topení, zprovozňování trezorů a zámků dveří na pokojích. Tyto práce za běžného provozu vyskytující se neměl, kdo jiný vykonávat, neboť údržbář stejně jako portýr na hotelu nebyl v době od 19. do 7. hodiny. Údržbář byl volán pouze při velkých haváriích detektivem. Ani tyto činnosti nebyly žalovanou zahrnuty do pracovní náplně žalobce. V uvedené souvislosti poukazoval žalobce na ustanovení § 38 odst. 1 zákoníku práce, § 40 zákoníku práce i konstantní judikaturu. Dle názoru žalobce vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení tím, že od žalobce jako svého zaměstnance přijal plnění spočívající v tom, že žalobce vykonal práci nad rámec pracovní smlouvy/pracovní náplně, kterou nedostal zaplacenu. Proto je žalovaná povinna toto bezdůvodné obohacení žalobci vrátit. 3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Uvedla, že rozporuje, že by žalobce vykonával činnosti, které nespadaly do jeho pracovní náplně. Pokud měl žalobce za to, že některá z činností, které vykonával pro žalovanou v rámci své pracovní doby, nesouvisí s jeho pracovním zařazením, mohl odmítnout tuto činnost konat. I pokud by žalobce skutečně vykonával práce, které nesouvisely se sjednaným druhem práce, lze jen těžko uvažovat o tom, že by žalované mohlo v souvislosti s tvrzeným provedením těchto prací vzniknout bezdůvodné obohacení či že by mohla žalobci vzniknout jakákoliv škoda. Žaloba stojí na nesprávném právním předpokladu, že vykonává-li zaměstnanec v rámci pracovní doby práce, které nespadají pod výkon pracovní činnosti, jež byla jako druh práce sjednána v pracovní smlouvě, vzniká tím na straně zaměstnavatele bezdůvodné obohacení. Tento předpoklad je ovšem nesprávný. Žalovaná uváděla, že zákoník práce neobsahuje zvláštní úpravu bezdůvodného obohacení, proto je třeba podpůrně vycházet z konstrukce tohoto právního institutu obsaženého v občanském zákoníku. Dle ustanovení § 2991 občanského zákoníku, představuje bezdůvodné obohacení majetkový prospěch vzniklý plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo plněním za někoho, kdo měl po právu plnit sám. Žalobcem popsané skutečnosti nelze podřadit pod žádný z výše popsaných případů. Žalobce konal pro žalovanou práci v rámci své pracovní doby. Za provedenou práci obdržel sjednanou mzdu. V daném případě se tedy nemohlo jednat o plnění bez právního důvodu, ani jiného z citovaných případů bezdůvodného obohacení, neboť právním důvodem pro přijetí plnění (práce) od žalobce byl pracovněprávní vztah vzniklý na základě řádné pracovní smlouvy. Žalovaná poukazovala na to, že situace žalobce se netýká ani jím zmiňovaná judikatura. 4. Žalovaná dále uváděla, že žalobce opakovaně tvrdí, že jím vykonané práce byly plněním pracovních úkolů přidělených mu žalovanou a že se jednalo o výkon závislé práce, byť dle žalobce šlo o jiný druh práce, než který byl sjednán. Pokud tyto práce měly být žalobcem provedeny v rámci jeho řádně rozvržené pracovní doby, pak žalobce fakticky po žalované požaduje uhradit dvojí mzdu. Na toto plnění však nemá nárok, neboť jeho měsíční mzda sjednaná dle pracovní smlouvy mu za odpracovanou dobu byla uhrazena a žalobce žádá za tutéž dobu uhradit ještě další plnění – mzdu z důvodu druhové odlišnosti vykonané práce. Žalobce svou žalobu založil na mylné právní konstrukci, že vedle řádného pracovního poměru žalovaného mezi účastníky písemnou pracovní smlouvou vznikl mezi účastníky navíc ještě tzv. faktický pracovní poměr. Tento stav dle tvrzení žalobce vznikl v důsledku toho, že žalobce měl v rámci své pracovní doby vykonávat pro žalovanou jinou práci, která nebyla sjednána v pracovní smlouvě. Podstatou tzv. faktického pracovního poměru, který není nikde v zákoně definován, a k němuž dospěla právní teorie a judikatura, je poskytnutí ochrany fyzické osobě, která fakticky vykonává závislou práci, ač nemá uzavřen jakýkoli pracovněprávní vztah. Osobě, která koná práce a jinak by ji z důvodu absence pracovní smlouvy nevznikalo právo na mzdu, tak tento judikaturou vytvořený právní institut umožňuje přiznat právo na peněžité plnění odpovídající mzdě. O takový případ se však v dané věci nejedná. Mezi účastníky je vznik faktického pracovního poměru vyloučený, neboť mezi nimi existoval řádný pracovní poměr a žalobce pobíral od žalované pravidelnou měsíční mzdu. [ulice] existence pracovního poměru a faktického pracovního poměru týchž účastníků je vyloučena v situaci, kdy zaměstnanec koná práce – ať již jakékoli – v rámci řádné pracovní doby. 5. Žalovaná rovněž uváděla, že žalobce nerozlišuje, respektive zaměňuje instituty bezdůvodného obohacení a náhradu mzdy. Žalobce se dle názoru žalované nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení a odkazovat přitom na ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce, dle něhož je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, tj. majetkovou újmu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Žalobce však žádnou takto vzniklou škodu netvrdí, respektive jeho žalobní tvrzení zcela postrádají základní tvrzení o naplnění zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu. 6. Mezi účastníky řízení byly nesporné následující skutečnosti: 1. Žalobce byl zaměstnancem žalované na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 14. 3. 2017 a jejich dodatků s počátkem pracovního poměru dne 1. 4. 2017. Pracovní poměr žalobce u žalované skončil ke dni 10. 12. 2019 okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany žalované. 2. Nesporný je obsah pracovní náplně žalobce ze dne 1. 4. 2017. 7. Mezi účastníky řízení byly sporné tyto skutečnosti: 1. Zda v období od 1. 4. 2017 do 31. 8. 2017 byly žalobci vyplaceny žalovanou veškeré oprávněné mzdové nároky s tím, že žalobce tvrdí, že nikoliv, žalovaná tvrdí, že vše bylo řádně vyplaceno. 2. Zda v období od 1. 4. 2017 do 31. 8. 2017 vykonával žalobce pro žalova