16 C 127/2023-62 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 54 615 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 15. 12. 2018, [číslo] (dále jen„ spotřebitelský úvěr“). Touto smlouvou žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě 24měsíčních splátek po 3 663 Kč. Žalovaný podle žalobkyně uhradil celkem částku 41 732,95 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného.2. Žalovaný k žalobě uvedl, že je připraven dlužnou částku uhrazovat. Pokud jde o úvěruschopnost, žalovaný uvedl, že k okamžiku sjednání úvěru nebyl žalobkyní vyzván ke tvrzení žádných dalších skutečností stran jeho výdajů nebo příjmů, dokládal pouze listiny, které jsou předmětem dokazování.3. Soud dospěl k následujícím skutkovým závěrům: Mezi účastníky byly nesporné následující skutečnosti. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli předmětnou úvěrovou smlouvou, žalobkyně zkoumala před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného, kdy ověřila výši jeho příjmů potvrzením zaměstnavatele. Informace uvedené v hodnocení klienta odpovídaly informacím, které žalovaný žalobkyni poskytl. Žalovaný žalobkyni poskytl úhrady ve splátkách v celkové výši 41 732,95 Kč. Dopisem ze dne 25. 2. 2020 žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru. Dopisy ze dne 22. 1. 2020 a 24. 2. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě do té doby dlužné částky. Žalovaný byl předžalobní upomínkou ze dne 14. 11. 2023 vyzván k dobrovolnému splnění dluhu před podáním žaloby. Žalovaný podepsal úvěrovou smlouvu v 15: 19:44 hodin, před uzavřením smlouvy podepsal prohlášení a dále v 15: 18:40 hodin předsmluvní formulář a hodnocení klienta stran jeho úvěruschopnosti byl podepsán v 15: 20:21 hodin.4. Z listiny nazvané jako„ Hodnocení klienta“ bylo zjištěno, že žalovaný při sjednání úvěru uvedl, že je svobodný, dosahuje čistého příjmu 16 000 Kč ze zaměstnání u společnosti [právnická osoba] s datem nástupu 1. 9. 2018 na dobu určitou, bydlí u rodičů a má výdaje 3 410 Kč (životní minimum) a za bydlení vydá 1 000 Kč. Uvedl, že dosáhl maturitního vzdělání. K tomu žalovaný uvedl, že informace o dosaženém vzdělání není pravdivá, má základní vzdělání.5. Výplatními listy za měsíce 8/ 2018 a 10/ 2018, pracovní smlouvou a potvrzením zaměstnavatele bylo prokázáno, že zaměstnavatelem žalovaného byla v době uzavření smlouvy společnost [právnická osoba], žalovaný je pracovně zařazen jako strojírenský dělník s příjmem za 1. 9. 2018 až 30. 10. 2018 ve výši 19 080 Kč a od 1. 11. 2018 do 30. 11. 2018 ve výši 15 579 Kč. Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 8. 2019. Příjem žalovaného za 8/ 2018 činil 14 808 Kč a za 10/ 2018 částku 20 880 Kč.6. Výpisem z registru nebankovního klientských informací (registru dlužníků NRKI/BRKI) bylo prokázáno, že žalovaný získal při hodnocení scóre 14 bodů. Takového výsledku žalovaný dosáhl z důvodu, že je příliš novým klientem nebo má rozpracované žádosti. K pravidlům hodnocení klienta bylo výpisem prokázáno, že ještě při scóre v rozmezí [číslo] bodů se jedná o vysoké riziko a výše vyplacené částky je limitována nebo je žádost zamítnuta.Výpisem z registru [příjmení] bylo prokázáno, že žalovaný prochází dne 15. 12. 2018 v čase 15: 03:41 hodin bez záznamu.7. Smlouvou o úvěru ze dne 15. 12. 2018, [číslo] má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 40 000 Kč, žalovaný měl vrátit částku ve formě 24měsíčních splátek po 3 663 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 137,97 % p. a. (při RPSN ve výši 139,97 %). Žalovaný se zavázal vrátit celkem částku 87 912 Kč. Pro případ prodlení s úhradou splátek účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 499 Kč při prodlení o délce 30 dnů do doby zesplatnění úvěru a souhrn těchto smluvních pokut činí maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dále byla ujednána náhrada účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením u každé splátky, kde se dlužník ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Při délce prodlení 65 dnů dojde k zesplatnění úvěru a dosud nezaplacená jistina úvěru, nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění, smluvní pokuty a náklady řízení se stávají novou jistinou. Při nezaplacení nové jistiny v den zesplatnění úroku byla ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z této nové jistiny.8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). V daném případě při posuzování úvěruschopnosti žalobkyně v registru [příjmení] ověřila, že žalovaný je bez záznamu. V registru dlužníků NRKI/BRKI ale získal scóre 14 bodů, protože byl příliš novým klientem nebo měl rozpracované žádosti. K takovému zjištění žalobkyně nijak nepřihlédla, přestože ještě i scóre 320 bodů je považováno za rizikové. Nijak také neprověřovala příčinu poklesu příjmu u žalovaného v listopadu 2018, kde oproti předchozím měsícům dosáhl příjmu o 3 500 Kč nižšího (tj. o 18,5 %). Navíc žalobkyně zcela formalisticky zhodnotila možné výdaje žalovaného a spokojila se s předpokládanými výdaji ve výši životního minima a částkou 1 000 Kč na bydlení, ale situaci žalovaného nijak neověřila (zda skutečně bydlí u rodičů a uhrazuje tvrzenou částku). Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.10. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotl