16 C 228/2024-16 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 38 475 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 18. 8. 2023, č. 131756 (dále jen „spotřebitelský úvěr“).2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 18. 8. 2023, č. 131756 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytnula žalovanému částku ve výši 25 000 Kč z možného úvěrového rámce 30 000 Kč a žalovaný splácí každý měsíc, a to vždy nejpozději k 17. dni v měsíci, úrok přirostlý za uplynulé období (10 000 Kč za každý měsíc při nesplacení jistiny). Jistinu úvěru může úvěrovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání úvěrové smlouvy. Podle článku 4.2 písm. c) smlouvy byl žalovaný povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 p.d. z částky, ohledně které je v prodlení, když žalovaný se do prodlení dostal následující den po zesplatnění úvěru, ke kterému žalobkyně přistoupila dne 21. 12. 2023. Žalobkyně proto na žalovaném nárokuje smluvní pokutu ve výši 0,1 p.d. od 22. 12. 2023 do 9. 5. 2024, a to ve výši 3 475 Kč.B) Předžalobní upomínkou ze dne 9. 5. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.C) Žalovaný ničeho neuhradil.D) Zprávou , právnická osoba, . má soud za prokázané, že finanční prostředky byly žalovanému žalobkyní poukázány dne 18. 8. 2023 ve výši 2 000 Kč, dne 22. 8. 2023 ve vši 3 000 Kč, dne 26. 8. 2023 ve výši 3 000 Kč, dne 27. 8. 2023 ve výši celkem 8 000 Kč, dne 27. 8. 2023 ve výši 6 000 Kč a dne 29. 8. 2023 ve výši 3 000 Kč.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru je zřejmé, že tato byla uzavřena jako smlouva o revolvingovém úvěru, přičemž žalovaný se zavázal dle čl. 2.1.7. jako úvěrovaný splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 17. dni v měsíci, úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu úvěru může úvěrovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání smlouvy. Podle čl. 2.1.6. citované smlouvy si smluvní strany sjednaly, že úvěr bude úročen úrokovou sazbou ve výši 40 % p. m. (měsíčně), což představuje úrok ve výši 10 000 Kč, který měl žalovaný uhradit jako první splátku. Pokud by neuhradil na jistině žádnou částku, pak byl povinen vždy uhradit do 17. dne v měsíci přirostlé úroky tedy úroky ve výši 10 000 Kč. Ze žalovaným předložených výpisů z účtu je přitom zřejmé, že žalovaný nedisponoval měsíčně tak vysokou „volnou“ částku, aby mohl splatit prvních 10 000 Kč. Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.6. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.7. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 5535,55 %, žalovaný měl hradit měsíčně úrok ve výši 40 % z dlužné jistiny.. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uva