10 C 226/2025-79 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 26 975 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývající žalovanému ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 27. 4. 2024.2. Žalovaný dluh žalobkyní uplatňovaný nerozporoval.3. Soud provedl následující listinné důkazy předložené žalobkyní:4. Z hodnocení klienta soud zjistil, že u žalovaného byl uveden příjem ze zaměstnání ve výši 32 500 Kč, výdaje byly uvedeny částkou 10 288 Kč (výdaje ve výši životního minima 4 860 Kč, výdaje na bydlení ve výši 5 428 Kč), volné zdroje 21 212 Kč. Jako zaměstnavatel byla uvedena společnost , právnická osoba, .5. Z ověření v registru SOLUS ze dne 27. 4. 2024 soud zjistil, že žalovaný neměl evidován dluh po splatnosti.6. Z ověření v registru NRKI soud zjistil, že žalovaný měl po splatnosti dluh ve výši 1 Kč, o úvěr žádal u 9 dalších finančních institucí.7. Z předsmluvního formuláře, z prohlášení klienta ze dne 27. 4. 2024, z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 27. 4. 2024, z Dodatku č. 1 Návrhu smlouvy o úvěru ze dne 28. 4. 2024, z oznámení o schválení úvěru ze dne 30. 4. 2024 a ze splátkového kalendáře má soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 117,3 % ročně (RPSN 206,22 %) ve formě 12 měsíčních splátek po 2 903 Kč měsíčně do 12. dne v měsíci (počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy byl úvěr vyplacen); celkem měl na poskytnutý úvěr žalobkyni vrátit částku 34 836 Kč. K zajištění (utvrzení) dluhu žalovaného byly sjednány smluvní pokuty pro případ prodlení 499 Kč za každou dlužnou splátku s délkou prodlení přesahující 30 dnů, maximálně 2.999 Kč za každý kalendářní rok, a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každé prodlení s úhradou splátky v délce 15 dnů. Při prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části v délce 65 dnů bylo ujednáno automatické zesplatnění úvěru s tím, že zesplatněním se součástí jistiny stávala dosud nezaplacená jistina a úroky. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny vzniklé zesplatněním byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z nové jistiny (nesplacená jistina + úroky) za každý den prodlení. Účastníci si dále ujednali poplatky za předčasné zaplacení úvěru (0,5 %, popř. 1 % z předčasně uhrazené částky, a to podle míry předčasnosti). Současně bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet úvěr.8. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne 29. 4. 2024 byla na účet žalovaného převedena částka 20 000 Kč na účet uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, .9. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný žalobkyni neuhradil ve lhůtě splatnosti ničeho.10. Z výzvy k zaplacení ze dne 15. 7. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu (dlužné splátky č. 1 a 2) s tím, že pokud nedojde k úhradě dlužných splátek, může dojít k zesplatnění celého úvěru. Výzvou ze dne 12. 8. 2024 v témže znění vyzývala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužných splátek č. 1, 2 a 3.11. Z oznámení ze dne 18. 8. 2024 soud zjistil, že žalobkyně žalovanému oznámila okamžité zesplatnění závazků z důvodu prodlení o délce 65 dnů a vyzvala ho k úhradě částky 26 975 Kč (jistina 20 000 Kč, úrok za úvěr 5 577,98 Kč, smluvní pokuty 998 Kč, náklady 400 Kč) ve lhůtě do 10 dnů od odeslání oznámení.12. Z předžalobní výzvy z 16. 1. 2025 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že z důvodu prodlení s úhradou splátky úvěr o délce 65 dnů došlo k datu 18. 8. 2025 k zesplatnění úvěru a vyzývala žalovaného před podáním žaloby k dobrovolnému splnění dluhu před podáním žaloby.13. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.14. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.15. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.16. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.17. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.18. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr včetně úroku ve výši 117,3 % ročně splatit 12 měsíčními splátkami stanovenými smlouvou. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, žalobkyni uhradil pouze ve lhůtě splatnosti pouze 3 splátky. S ohledem na uvedené měla žalobkyně nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.19. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně předložila výpisy z registru SOLUS, NRKI, Hodnocení klienta a prohlášení klienta a uvedla, jaké jsou příjmy žalovaného a jeho výdaje. Výše příjmu žalovaného 32 500 Kč, pokud pomineme to, že nebyla nikterak doložena, se sice sama o sobě může jevit dostatečnou pro úhradu splátek ve výši 2 903 Kč měsíčně, avšak závěr, že žalovaný bude s velkou pravděpodobností schopen poskytnutý úvěr splácet, nelze učinit pouze na základě této informace, je potřeba učinit analýzu celkové finanční a majetkové situace žalovaného. Z důkazů předložených žalobkyní však takový závěr učinit nelze, z výpisu NRKI vyplynulo, že žalovaný již má jiné závazky. Ve věci nebyl předložen žádný důkaz, z něhož by bylo možné ověřit stav finančních prostředků na účtu žalovaného v jednotlivých měsících, výši reálných výdajů a závazků žalovaného. Vzhledem k uvedeným zjištěním a vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by jiným způsobem prověřovala finanční a majetkové poměry žalovaného, nezbylo soudu než uzavřít, že žalobkyně nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.20. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku. Soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývala zjevnou nespravedlností ujednání smluv o zápůjčce a úvěru: např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (ww