10 C 342/2025-23 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 74 318,51 Kč s příslušenstvím z titulu nesplnění povinností plynoucích ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně (, právnická osoba, , IČ , IČO, ) a žalovanou dne 31. 5. 2024. Žalovaná načerpala na úvěru částku 60 000 Kč, kterou se zavázala splácet v pravidelných minimálních měsíčních platbách. Žalovaná splátky řádně nehradila, právnímu předchůdci žalobkyně uhradila na splátkách celkem částku 385 Kč. Právní předchůdce žalobkyně nejprve žalovanou upomenul o splácení úvěru a následně úvěr zesplatnil ke dni 3. 11. 2024.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Soud provedl k důkazu listiny předložené žalobkyní, a to v rozsahu níže uvedeném s ohledem na soudem uvedený právní názor. Ostatní listiny předložené žalobkyní soud neprováděl, neboť z nich nebylo možné zjistit právně významné skutečnosti. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují:A) Smlouvou ze dne 31. 5. 2024, č. , hodnota, má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr ve výši 60.000 Kč, žalovaná se jej zavázala právnímu předchůdci žalobkyně vrátit spolu s úrokem ve výši 54 % ročně ve formě měsíčních splátek dle rozpisu plateb zasílaného žalované,5. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalované.6. Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.7. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:8. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.9. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.11. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Pohledávka, jež je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.12. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel: „Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získal právní předchůdce žalobkyně informace o schopnosti žalované splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu sdělila, že bylo vycházeno ze sociálních a demografických dat, z informací z interních databází a externích registrů. Dále byla zkontrolována bonita a udržitelnost příjmů žalované předložením dokladů, a to zejména doložením výpisu z bankovního účtu nebo zpřístupněním náhledu do bankovního účtu. Konkrétní získané informace, ze kterých by bylo možné posoudit, zda právní předchůdce skutečně řádně úvěruschopnost žalované prověřil (příjmovou a výdajovou stránku), žalobkyně netvrdila ani nedoložila. Soud tak nemá za zjištěné, resp. prokázané, že právní předchůdce žalobkyně posoudil řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu soud pokládá smlouvu za absolutně neplatnou podle ust. § 588 občanského zákoníku.13. Podle ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože žalovaná uhradila shora uvedenou částku, avšak byla jí poskytnuta částka 60 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy a soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl; na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatných smluv nárok a soud v této části žalobu zamítl. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Žalovaná netvrdila ani neprokazovala své majetkové poměry, a proto soud stanovil splatnost dluhu ve splátkách pod ztrátou výhody splátek při neuhrazení byť i části jediné z nich.15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 687,00 Kč, přičemž tato částka představuje 60,44 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 80,22 % a úspěchu žalované v rozsahu 19,78 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 436 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 74 318,51 Kč sestávající z částky 4 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 12 600 Kč ve výši 2 646 Kč.