15 C 256/2025-53 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 49.528 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývající žalovanému ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 17. 10. 2024.2. Žalovaný dluh žalobkyní uplatňovaný nerozporoval.3. Soud provedl následující listinné důkazy předložené žalobkyní:4. Z hodnocení klienta soud zjistil, že u žalovaného byl uveden příjem ze zaměstnání ve výši 21.294 Kč, výdaje byly uvedeny částkou 17.458 Kč (výdaje ve výši životního minima 4.860 Kč, výdaje na bydlení ve výši 4.621 Kč a dřívější splátky žalobkyni ve výši 7.977 Kč), volné zdroje 1.000 Kč. Jako zaměstnavatel byla uvedena společnost , právnická osoba5. Z ověření v registru SOLUS a v registru NRKI soud zjistil, že žalovaný neměl evidován dluh po splatnosti.6. Z předsmluvního formuláře, z prohlášení klienta ze dne 17. 10. 2024, z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 17. 10. 2024, z Dodatku č. 1 Návrhu smlouvy o úvěru ze dne 17. 10. 2024, z oznámení o schválení úvěru a ze splátkového kalendáře má soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 38.000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 68,37 % ročně (RPSN 94,44 %) ve formě 48 měsíčních splátek po 2.328 Kč měsíčně včetně pojištění do 18. dne v měsíci (počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy byl úvěr vyplacen); celkem měl na poskytnutý úvěr žalobkyni vrátit částku 111.744 Kč. K zajištění (utvrzení) dluhu žalovaného byly sjednány smluvní pokuty pro případ prodlení 499 Kč za každou dlužnou splátku s délkou prodlení přesahující 30 dnů, a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každé prodlení s úhradou splátky v délce 15 dnů. Při prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části v délce 65 dnů bylo ujednáno automatické zesplatnění úvěru s tím, že zesplatněním se součástí jistiny stávala dosud nezaplacená jistina a úroky. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny vzniklé zesplatněním byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z nové jistiny (nesplacená jistina + úroky) za každý den prodlení. Účastníci si dále ujednali poplatky za předčasné zaplacení úvěru (0,5 %, popř. 1 % z předčasně uhrazené částky, a to podle míry předčasnosti). Současně bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet úvěr.7. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne 17. 10. 2024 byla převedena částka 38.000 Kč na účet uvedený ve smlouvě.8. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný žalobkyni uhradil ve lhůtě splatnosti celkem částku 5.306 Kč.9. Z výzvy k zaplacení ze dne 19.5. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu (dlužné splátky č. 6 a 7 za měsíce duben 2025 a květen 2025) s tím, že pokud nedojde k úhradě dlužných splátek, může dojít k zesplatnění celého úvěru. Výzvou ze dne 18. 6. 2025 v témže znění vyzývala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužných splátek duben 2025 a květen 2025 a za červen 2025.10. Z oznámení ze dne 22. 6. 2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovanému oznámila okamžité zesplatnění závazků z důvodu prodlení o délce 65 dnů a vyzvala ho k úhradě částky 46.444 Kč (jistina 37.664,98 Kč, úrok za úvěr 6.406,44 Kč, smluvní pokuty 998 Kč, náklady 400 Kč a pojištění 975 Kč) ve lhůtě do 10 dnů od odeslání oznámení.11. Z předžalobní výzvy bylo zjištěno, že žalobkyně vyzývala žalovaného před podáním žaloby k dobrovolnému splacení dluhu.12. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.14. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.15. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.16. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.17. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které, žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 38.000 Kč a žalovaný se zavázala tento úvěr včetně úroku ve výši úrokem ve výši 68,37 % ročně (RPSN 94,44 %) ve formě 48měsíčních splátek po 2.328 Kč měsíčně včetně pojištění. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, žalobkyni uhradil pouze ve lhůtě splatnosti pouze 2 splátky. S ohledem na uvedené měla žalobkyně nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.18. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně předložila výpisy z registru SOLUS, NRKI, Hodnocení klienta a prohlášení klienta a uvedla, jaké jsou příjmy žalovaného a jeho výdaje. Výše příjmu žalovaného činily 21.294 Kč, výdaje byly uvedeny částkou 17.458 Kč, jako rezerva byla uvedená částka 1.000 Kč, která naprosto nemůže postačovat k úhradě měsíční splátky ve výši 2.653 Kč. Pokud pomineme to, že výše výdajů nebyla nikterak doložena, nelze učinit pouze na základě této informace, je potřeba učinit analýzu celkové finanční a majetkové situace žalovaného. Z důkazů předložených žalobkyní však takový závěr učinit nelze, z výpisu NRKI vyplynulo, že žalovaný již má jiné závazky, a to i vůči žalobkyni ve výši 7.977 Kč, nebyl předložen žádný důkaz, z něhož by bylo možné ověřit stav finančních prostředků na účtu žalovaného v jednotlivých měsících, výši reálných výdajů a závazků žalovaného. Vzhledem k uvedeným zjištěním a vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by jiným způsobem prověřovala finanční a majetkové poměry žalovaného, nezbylo soudu než uzavřít, že žalobkyně nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Tomu dle názoru soudu nepřímo nasvědčuje i skutečnost, že žalovaný uhradil pouze 2 ze sjednaných 48 splátek. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.19. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku. Soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývala zjevnou nespravedlností ujednání smluv o zápůjčce a úvěru: např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz), v nichž Ústavní soud uzavřel, že