10 C 19/2026-20 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení 32 396,33 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 26. 1. 2024 uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a žalovanou, na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 30 000 Kč s tím, že žalovaná zaplatila žalobkyni pouze částku 18 288 Kč.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, provedl soud pouze důkazy předložené žalobkyní.4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 26. 1. 2024 a předsmluvních informací soud zjistil, že společnost , právnická osoba, ., (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 76,03 % ročně (RPSN 109,01 %) ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 286 Kč Pro případ prodlení žalované s úhradou každé jednotlivé splátky byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta 499 Kč s tím, že maximální výše smluvní pokuta za rok činí částku 2 999 Kč. Ve smlouvě byla sjednána možnost zesplatnění celého úvěru. Dle tvrzení žalobkyně prokázaného dokladem o vyplacení poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované částku 30 000 Kč.5. Z oznámení ze dne 22. 12. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně žalované oznámil okamžité zesplatnění závazků a vyzval ji k úhradě dluhu ve lhůtě do 3 dnů.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou na žalobkyni.7. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 5. 4. 2025 soud zjistil, že postoupení pohledávky bylo oznámeno žalované.8. Z předžalobní výzvy ze dne 5. 4. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu do 3 dnů.9. Vzhledem ke skutečnosti, že si jednotlivá skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci samé.10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.12. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.13. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.15. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit tento úvěr spolu s úrokem ve výši 76,03 % ročně. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, právnímu předchůdci žalobkyně uhradila pouze částku 18 288 Kč. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovanou platně dle ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena, nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.16. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, žalobkyně uvedla, že žalovaná byla lustrována ve veřejně dostupných databázích ISIR, SOLUS a NRKI, dále vyšla z údajů uvedených v žádosti žalované o úvěr a úvěruschopnost ověřovala výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji tak, aby je ponecháván rezerva 10 % (vždy alespoň životní minimum) rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, a že na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybnostem ohledně úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně předložila k důkazu pouze hodnocení klienta, v němž bylo uvedeno, že je svobodná, zaměstnaná, její měsíční příjem činí 26 000 Kč, výdaje 8 775 Kč, není v exekuci ani v insolvenci, forma bydlení byla uvedena vlastní. Jiné důkazy žalobkyně soudu nepředložila, ač byla písemně soudem vyzvána k doplnění tvrzení o tom, zda a jaké informace získala o schopnosti žalované úvěr splácet, zda a jakým způsobem ověřila příjmy a výdaje žalované a označila důkazy k prokázání doplněných tvrzení. S ohledem na uvedené soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně neměl dostatek podkladů pro to, aby mohl dospět k závěru, že je žalovaná osobou, která bude s velkou pravděpodobností schopna poskytnutý úvěr splácet splátkami minimálně ve výši přes 2 000 Kč měsíčně. Soud proto uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nedodržel postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.17. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy ochrany spotřebitele, představované ustanoveními § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní t