10 C 66/2026-21 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 56 428,47 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající z úvěrové smlouvy uzavřené dne 4. 3. 2025 mezi společností , právnická osoba, . (dříve , právnická osoba, .) a žalovaným s tím, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 39 480 Kč, který se zavázal vrátit s úrokem ve výši 146.949 %, žalovaný však uhradil pouze částku 4 485 Kč.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud pouze důkazy předložené žalobkyní.4. Z úvěrové smlouvy dne 4. 3. 2025, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a ze Standardních podmínek úvěrové smlouvy soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výš úvěrového limitu 35 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit do jednoho roku spolu s úrokem ve výši 146,949 ročně (RPSN 299,98 %) v minimální splátkách ve výši 13 % z celkové částky, pokud by byla taková splátka nižší než 1.000 Kč, tak ve splátkách po 1.000 Kč.5. Z potvrzení o platbách soud zjistil, že žalobkyně žalovanému poukázala celkem částku 39 480 Kč.6. Z faktury č. , hodnota, z 15. 8. 2025 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně vyúčtoval žalovanému celkovou dlužnou částku k datu splatnosti ve výši 56 710,25 Kč, neuhrazenou částku za minulé období ve výši 18 551,91 Kč, aktuální povinnou minimální měsíční splátku 7 372,33 Kč a minimální částku k zaplacení do 5. 8. 2025 ve výši 25 924,24 Kč.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, seznamu postupovaných pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou na žalobkyni.8. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 11. 9. 2025 soud zjistil, že postoupení pohledávky bylo oznámeno žalovanému. Současně byla žalovanému zaslána předžalobní výzva k plnění ve lhůtě do 3 dnů. Předžalobní výzva byla odeslána dne 15. 9. 2025.9. Vzhledem ke skutečnosti, že si jednotlivá skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci samé.10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.12. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.13. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.15. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr v celkové výši 39 480 Kč a žalovaný se zavázal splatit tento úvěr spolu s ve lhůtě jednoho roku. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, právnímu předchůdci žalobkyně uhradil celkem částku 4 485 Kč. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovaným platně dle ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena, nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.16. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně uvedla, že tuto právní předchůdce žalobkyně ověřoval výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji tak, aby byla ponechána rezerva 10 % (vždy alespoň životní minimum) rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, dále byl žalovaný lustrován ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB a v neposlední řadě vyšla z prohlášení žalovaného v žádosti o poskytnutí úvěru, přičemž na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybnostem ohledně úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně předložila spolu se žalobou k důkazu pouze listinu v anglickém jazyce - creditworthiness v níž bylo uvedeno, že žalovaný je svobodný, nemá děti, je zaměstnán, jeho příjem činí 60 000 Kč, měsíční výdaje činí 27 000 Kč. Jiné důkazy žalobkyně soudu nepředložila, ač byla písemně soudem vyzvána k doplnění tvrzení o tom, zda a jaké informace získala o schopnosti žalovaného úvěr splácet, zda a jakým způsobem ověřila příjmy a výdaje žalovaného a označila důkazy k prokázání doplněných tvrzení. S ohledem na uvedené soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně neměl dostatek podkladů pro to, aby mohl dospět k závěru, že je žalovaný osobou, která bude s velkou pravděpodobností schopna poskytnutý úvěr splácet. Soud proto uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nedodržel postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.17. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy ochrany spotřebitele, představované ustanoveními § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slab