12 C 105/2026-27 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 15 711 Kč s přísl., neboť žalovaná nesplnila svoji povinnost vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 31. 5. 2025, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 31. 5. 2025 soud zjistil, že žalobkyně na základě této smlouvy poskytnula žalované úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala ve smlouvě o úvěru splatit úvěr ve 24měsíčních posupně klesajících splátkách dle splátkového kalendáře zahrnující poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, doplňkovou službu SMS servis ve výši 49 Kč, doplňkovou službu bezpečná splátka ve výši 99 Kč. Pro případ prodlení žalované byla sjednána smluvní pokuta ve 500 Kč za prodlení se zaplacením splátky či jinou platby.4. Z karty klienta lze seznat, že žalovaná by měla mít příjem 32 500 Kč, vyživovací povinnost k 1 dítěti, a splácí jiným společnostem částku 2 600 Kč měsíčně.5. Z dopisu žalobkyně ze dne 8. 9. 2025 soud zjistil, že žalovanou vyzvala k zaplacení částky 4 540 Kč a pohrozila žalobou.6. Z dopisu zástupce žalobkyně ze dne 21. 11. 2025 soud zjistil, že žalovanou vyzvala k zaplacení částky 15 711 Kč před podáním žaloby.7. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:9. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel: „Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalované splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu reagovala v podání ze dne 20. 4. 2026, avšak neuvedla, jakým způsobem prověřila finanční situaci žalované jinak než jen z tvrzení žalované, a zda a jakým způsobem prověřovala výdaje žalované. Soud měl v úmyslu při jednání soudu dne 12. 5. 2026 učinit žalobkyni stejnou výzvu s poučením dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. včetně poučení o následku nesplnění výzvy, avšak žalující strana se k jednání po předchozí omluvě nedostavila. Soud tak nemá za zjištěné, resp. prokázané, že žalobkyně posoudila řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu soud pokládá smlouvu za absolutně neplatnou podle ust. § 588 občanského zákoníku.11. Podle ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatných smluv nárok.13. Žalované byla na úvěru poskytnuta částka 10 000 Kč, zaplatila pouze částku 201 Kč, proto soud žalobě co do jistiny úvěru ve výši 9799 Kč vyhověl a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 496,33 Kč, přičemž tato částka představuje 18,98 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59,49 % a úspěchu žalované v rozsahu 40,51 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16 471 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.