14 C 30/2026-26 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení 12.387 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 9393 ze dne 4. 1. 2024 uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a žalovanou s tím, že žalovaná na úvěr uhradila celkem částku 500 Kč.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, provedl soud pouze důkazy předložené žalobkyní.4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 9393 ze dne 4. 1. 2024, z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a z Všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) se zavázala poskytnout žalované úvěr až do částky 7.000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně (RPSN 5555,92 %) v měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předchozího dne splatnosti a jistinu nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Pro případ prodlení žalované s úhradou byly v čl. IV. smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, s níž bude žalovaná v prodlení, a povinnost k úhradě účelně vynaložených nákladů, a pro případ prodlení žalované s úhradou po dobu 2 měsíce či delší byla v čl. VI. smlouvy sjednána možnost zesplatnění celého úvěru.5. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že dne 4. 1. 2024 byla převedena částka 7.000 Kč na účet uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, .6. Z oznámení ze dne 5. 5. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně žalované oznámil okamžité zesplatnění závazků k datu 5. 5. 2024 a vyzval ji k úhradě dluhu ve lhůtě do 3 dnů.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou na společnost , právnická osoba, . Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2025 soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni.8. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 20. 7. 2025 soud zjistil, že postoupení pohledávky bylo oznámeno žalované.9. Z předžalobní výzvy ze dne 20. 7. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu do 3 dnů.10. Vzhledem ke skutečnosti, že si jednotlivá skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci samé.11. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.13. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.14. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.15. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.16. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr ve výši 7.000 Kč a žalovaná se zavázala splatit tento úvěr spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně (2.800 Kč). Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, právnímu předchůdci žalobkyně uhradila pouze částku 500 Kč. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovanou platně dle ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena, nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.17. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, žalobkyně uvedla, že žalovaná byl lustrována ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI, dále vyšla z údajů uvedených v žádosti žalované o úvěr a úvěruschopnost ověřovala výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji tak, aby je ponecháván rezerva 10 % (vždy alespoň životní minimum) rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, a že na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybnostem ohledně úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně předložila k důkazu žádost žalované o spotřebitelský úvěr a výpisy z účtu žalované č. 1659912010/3030 za měsíce říjen až prosinec 2026. V žádosti žalované bylo uvedeno, že je invalidní důchodkyně, měsíční příjem činí 21.995 Kč, výdaje 4.860 Kč, není v exekuci ani v insolvenci, bydlí v družstevním bytě. Z předložených výpisů z účtu vyplývalo, že žalovaná pobírá invalidní důchod ve výši 12.674 Kč, v měsíci říjnu a listopadu ještě nemocenskou 6. – 9.000 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaná je sice vždy v kladném zůstatku, avšak tento zůstatek je udržen jen z důvodu poskytnutí půjček v měsíci říjnu ve výši 7.200 Kč a v měsíci prosinci ve výši 5.000 Kč, bez poskytnutí půjček by výdaje žalované převyšovaly její příjmy a ocitla by se v zůstatku záporném. S ohledem na uvedené soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nemohl dospět k závěru, že je žalovaná osobou, která bude s velkou pravděpodobností schopna poskytnutý úvěr splácet ve formě měsíčních splátek minimálně 2.800 Kč měsíčně, naopak neschopnost žalované splátky hradit byla zřejmá a nepřímo byla potvrzena i tím, že žalovaná na úvěr uhradila pouze částku 500 Kč. Soud proto uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nedodržel postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.18. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy ochrany spotřebitele, představované ustanoveními § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uved