15 C 302/2025-25 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 18.492 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 9. 11. 2024 č. , hodnota, . Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalované spotřebitelský úvěr ve výši celkem 17.300 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr do 12. 1.2025 včetně úroku ve výši 1.192 Kč. Žalovaná ničeho neuhradila.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Soud provedl k důkazu listiny předložené žalobkyní a podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě listin předložených žalobkyní za prokázané a za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 9. 11. 2024 spolu se Všeobecnými obchodními podmínkami má soud za prokázané, že společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, a žalovaná uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které si smluvní strany sjednaly, žalobkyně poskytne žalované spotřebitelský úvěr ve výši celkem 17.300 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr do 12. 1.2025 včetně úroku ve výši 1.192 Kč (zápůjční úroková sazba činila 342,88 %, RPSN 1950,60%) .B) Potvrzení o provedených platbách prokazují, že společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, poskytnula žalované úvěr v celkové výši 17 300 Kč, a to dne 9.11.2024 částku 1 100 Kč, dne 9.11.2024 částku 1 100 Kč dne 16.11.2024 částku 2 200 Kč na účet č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, , dne 16.11.2024 částku 1 200, dne 16.11.2024 částku 2 000 Kč, dne 16.11.2024 částku 2 100 Kč, dne 26.11.2024 částku 4 300 Kč a dne 29.11.2024 částku 3 300 Kč na účet č. 2618323003/0800 pod VS 6366011508.C) Předžalobní upomínkou ze dne 19. 6. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.E) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 má soud za prokázané, že společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, na žalobkyni.4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o spotřebitelském úvěru.Posouzení úvěruschopnosti6. V daném případě právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Žalobkyně v žalobě tvrdí, že právní předchůdce žalobkyně provedla lustrace v registrech ISIR, CEE, CRKI a BRKI, avšak výstupy z těchto registrů žalobkyně nepředložila; nicméně takové výpisy samy o sobě úvěruschopnost neprokazují. Žalobkyně k úvěruschopnosti netvrdila další skutečnosti a nepředložila další důkazy, ač k tomu byla soudem vyzvána – viz usnesení ze dne 4. 3. 2026, č. j. 15 C 302/2025-23. Jelikož právní předchůdce žalobkyně neposuzoval úvěruschopnost řádně, neověřil výdaje žalované, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.Neplatnost pro rozpor s dobrými mravy8. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy na ochranu spotřebitele představované § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit [srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat [nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“.9. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.10. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). Úrok dle smlouvy činí 342,88 %, RPSN 1950,60%. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, t.j. žalovaná vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.11. Protože žalovaná ničeho neuhradila, ale byla jí poskytnuta shora uveden