15 C 386/2025-16 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 25.900 Kč s příslušenstvím z titulu nesplnění povinností plynoucích ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně (, právnická osoba, , IČ , IČO, ) a žalovaným dne 15. 12. 2022. Žalovaný načerpal na úvěru částku 45 000 Kč, kterou se zavázal splácet spolu s poplatkem v celkové výši 32.796 Kč v pravidelných 18 měsíčních splátkách po 4.322 Kč. Žalovaný splátky řádně nehradil, právnímu předchůdci žalobkyně uhradil na splátkách celkem částku 19.100 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalovaném zaplacení pouze částky představující bezdůvodné obohacení.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Soud provedl k důkazu listiny předložené žalobkyní, a to v rozsahu níže uvedeném s ohledem na soudem uvedený právní názor. Ostatní listiny předložené žalobkyní soud neprováděl, neboť z nich nebylo možné zjistit právně významné skutečnosti. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují:5. Smlouvou ze dne 15. 12. 2022, č. , hodnota, má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 45.000 Kč, žalovaný se jej zavázala právnímu předchůdci žalobkyně vrátit spolu s úrokem ve výši 24.654 Kč, s částkou 1.500 Kč za zpracování zápůjčky a částkou 6.642 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení ve formě 18 měsíčních splátek ve výši 4.322 Kč,6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalovanému,7. Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.8. Žalovaný na úvěr uhradil celkem částku 19.100 Kč9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:10. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.12. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.13. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Pohledávka, jež je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.14. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel: „Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získal právní předchůdce žalobkyně informace o schopnosti žalované splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu sdělila, Že si dovoluje opětovně zdůraznit, že se po žalovaném předmětnou žalobou domáhá zaplacení pouze částky představující bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného se zákonným úrokem z prodlení a otázka splnění zákonné povinnosti posuzování úvěruschopnosti je tedy v tomto řízení zcela irelevantní. Konkrétní získané informace, ze kterých by bylo možné posoudit, zda právní předchůdce skutečně řádně úvěruschopnost žalované prověřil (příjmovou a výdajovou stránku), žalobkyně netvrdila ani nedoložila. Soud tak nemá za zjištěné, resp. prokázané, že právní předchůdce žalobkyně posoudil řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu soud pokládá smlouvu za absolutně neplatnou podle ust. § 588 občanského zákoníku.15. Podle ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože žalovaný uhradil shora uvedenou částku, avšak byla mu poskytnuta částka 45 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy a soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl; na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatných smluv nárok a soud v této části žalobu zamítl. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Žalovaná netvrdila ani neprokazovala své majetkové poměry, a proto soud stanovil splatnost dluhu ve splátkách pod ztrátou výhody splátek při neuhrazení byť i části jediné z nich.17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2.851 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.036 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 25.900 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.500 Kč ve výši 315 Kč.