19 C 312/2021-21 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit částku 5 990 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný uzavřel dne 24. 6. 2019 s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdce žalobce“), smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno] [číslo], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut dne 24. 6. 2019 úvěr ve výši 5 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 29. 6. 2019. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 5 000 Kč, dále z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 965,34 Kč, a úroku stanoveného dle čl. II.2.b smlouvy ve výši 24,66 Kč. Úvěr byl převeden z bankovního účtu předchůdce žalobce na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný nevrátil úvěr v datech splatnosti. Odeslání upomínky předcházel pokus kontaktovat žalovaného telefonicky, avšak bezúspěšně. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 9. 2020 uzavřené mezi předchůdcem žalobce a žalobcem, došlo k převedení pohledávky na žalobce společnost [právnická osoba] [IČO]. Žalovanému bylo dne 9. 10. 2020 zasláno oznámení o postoupení pohledávky a rovněž mu byla dne 9. 10. 2020 zaslána předžalobní výzva. 2. Žalobce souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Žalovaný byl usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 9. 2021, č. j. [číslo jednací], podle § 114a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o.s.ř.“) vyzván, aby se ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřil k žalobě. Dále byl usnesením ze dne 22. 9. 2021, č. j. [číslo jednací], vyzván, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. S ohledem na to, že ani na jednu z výzev žalovaný nereagoval, soud rozhodl postupem podle ustanovení § 115a o.s.ř. 3. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, proti žalobě ničeho nenamítal. 4. Při svém rozhodnutí soud vycházel z následujícího závěru o skutkovém stavu věci. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 24. 6. 2019 uzavřena smlouva o úvěru. Na základě této smlouvy předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 5 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději dne 29. 10. 2016 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 965,34 Kč, a úroku stanoveného dle čl. II.2.b smlouvy ve výši 24,66 Kč. Předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky na bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný tedy poskytnutý úvěr čerpal, ale své závazky vůči původnímu věřiteli neplnil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 9. 2020, uzavřené mezi předchůdcem žalobce a žalobcem, došlo k převedení pohledávky na žalobce. 5. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle § 2395 o.z. se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Na základě smlouvy bylo ujednáno, že předchůdce žalobce poskytne žalovanému částku 5 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uhradit rovněž úroky a další příslušenství. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Následně tedy došlo k řádnému postoupení pohledávky za žalovaným na žalobce. Žalovaný své závazky dosud neuhradil, ani jiným způsobem neprokázal jejich zánik. 6. Požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení nachází oporu v ustanovení § 1970 o.z., kdy po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výše úroků z prodlení byla stanovena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., soud tedy žalobci přiznal i tento nárok. 7. S ohledem na to, že se žalobci předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 990 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející podání žaloby, podání žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. 9. Soud při stanovení výše náhrady nákladů řízení aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. Z úřední činnosti soudu je známo, že žalobce v obdobných případech, tedy žalobách z titulu smluv o úvěru, využívá vzorových dokumentů, které mají stejnou strukturu a odlišují se od sebe jen v minimální míře. Z obsahu návrhu je zjevné, že jednotlivá podání žalobce jsou rozdílná pouze co do číselných údajů a identifikace žalovaného, které jsou však nezbytné pro individualizaci věci, bez níž by vůbec návrh nemohl být podán. Ostatní tvrzení zůstávají neměnná a text žaloby tak lze považovat za podaný na ustáleném vzoru. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. Při vyhotovení takového podání jsou náklady obecně nižší než při právně složitějších věcech. V dané věci je tedy naplněn předpoklad pro určení snížené sazby odměny, tarifní hodnota navíc nepřevyšuje 50 000 Kč. 10. S odkazem na ustanovení § 157 odst. 4 o.s.ř. uvedl soud v odůvodnění rozsudku pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu věci a stručné právní posouzení věci, když proti rozsudku není přípustné odvolání. 11. Lhůtu k plnění stanovil soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.