13 C 255/2020-354 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně dne , datum, zahájila řízení o regresní nárok, kde se proti oběma žalovaným jako územně samosprávným celkům, jejichž správní orgány, konkrétně stavební úřad žalovaného č. 1 v prvním stupni, a odvolací orgán žalovaného č. 2, vedly v přenesené působnosti nepřiměřeně dlouhé řízení o odstranění tzv. černé stavby, kůlny manželů Večeřových. Domáhala se po nich náhrady částky, kterou musel stát odškodnit jejich sousedy, manžele , jméno FO, , jako účastníky tohoto stavebního řízení, jakož i příslušenství, které s ní souviselo. Řízení trvalo do doby, než svůj dům , jméno FO, prodali, 10 let a 8 měsíců a 17 dnů, ukončeno nebylo, ale újma samotných , jméno FO, prodejem jejich domu přestala narůstat. , jméno FO, byla přiznána v řízení vedeném před , Anonymizováno, soudem pro , adresa, rozsudkem č. j. , spisová značka, ze dne , datum, nakonec pravomocně, ve spojení s odvolacím rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. , spisová značka, ze dne , datum, , částka , částka, na samotné újmě, dále musela žalobkyně zaplatit úrok z prodlení a náklady soudního řízení ve výši , částka, , což činí celkem právě částku , částka, . Té se tak původně po obou žalovaných v režimu společně a nerozdílně žalobou domáhala. Úrok z prodlení nárokovala po žalovaných ode dne po uplynutí lhůty, kterou jim poskytla ve výzvě k plnění v délce 45 dnů. Výzvy byly žalovaným doručeny 4. 10. 2019, poslední den lhůty tak připadl na 18. 11. 2019, zákonný úrok byl proto nárokován ode dne 19. 11. 2019 do zaplacení, neboť úhradu oba žalovaní odmítli s tím, že nic nezavinili.2. Tvrdila, že žalovaný č. 1 je obcí s pověřeným obecním úřadem a vykonává tak mj. i přenesenou působnost na úseku stavebního zákona. Podle § 16 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. je povinen uhradit žalobkyni regresní náhradu, pokud způsobil při výkonu této činnosti škodu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným postupem. Je irelevantní, že sám žalovaný celek nemůže zasahovat do samotné věci a nemá pravomoc ovlivňovat vlastní správní řízení, které jeho orgán v přenesené působnosti vede, jak žalovaný č. 1 argumentoval k výzvě o úhradu. Jeho povinností je zajistit odborný výkon agend, a územní celek je pasivně legitimován právě proto, že prostřednictvím svých zaměstnanců musí řádný výkon přenesené státní správy zajistit. Žaloba je opřena o právní úpravu dvoustupňového regresního postupu, kdy pokud uspěje účastník proti státu, musí státu následně nahradit takto vzniklou škodu právě územní celek, a ten se pak může obrátit s regresním nárokem dále proti svým konkrétním úředníkům. V samotném řízení o odškodnění účastníka se nehodnotí vůbec vina územních celků ani jednotlivých jeho úředních osob, kdy tento princip odpovědnosti je odlišný než u regresu. Na regresní nárok ale vzniká právo pouze, byla-li škoda zaviněna porušením právní povinnosti, což je povinna žalobkyně prokázat, a prokazuje se až zde.3. Stavební úřad žalovaného č. 1 zahájil , datum, správní řízení, které vedl, a z jehož nepřiměřené délky pak vznikla poškozeným účastníkům nemajetková újma, kterou musel stát odškodnit. Nešlo o řízení, kde by se měly řešit dramaticky obtížné právní či skutkové otázky, ani nic, k čemu by neměl být daný stavební úřad způsobilý. Přinejmenším z nedbalosti, kdy úřad věděl, že újmu může způsobit, pokud nebude včas konat, došlo k zavinění této škody žalovaným č. 1. Zbytečnými průtahy stavebního úřadu byl přivozen vznik újmy, za kterou stát odpovídá objektivně,, Anonymizováno, a musel tak podle zcela jiného principu poskytnout zadostiučinění. Rozhodnutí, která žalovaný č. 1 dostával od žalovaného č. 2, nebyla protichůdná a nezavazovala ho rozpornými právními názory s jedinou výjimkou, kdy tento závěr vyplývá i z rozhodnutí pražských soudů, které rovněž zjistily, že ani úkony účastníků nebyly příčinou vzniklé újmy a sami účastníci tedy délku řízení nezavinili. Argumentace, kterou již při mimosoudním uplatnění žalovaný č. 1 použil, je nejen nesprávná, ale zejména tvrzení, že většina délky lhůt i porušení má jít na vrub odvolacího orgánu, je zcela lichá a samotným správním spisem vyvrácená. O tom, že by žalovaný č. 1 plnil svědomitě své povinnosti, jak tvrdí, nemůže být ani řeč. S ohledem na množství zaviněných porušení je zcela zjevné, že šlo o soustavný přístup, kdy nikoliv ojedinělým porušováním bylo jasně dáno, že žalovaný č. 1 měl a mohl vědět, že způsobí újmu.4. Co do konkrétních průtahů u žalovaného č. 1 pak žalobkyně popsala některá konkrétní prodlení, jak sama uvedla, jen příkladmo, s tím, že z nich je patrné, jak žalovaný č. 1 postupoval, a tedy z toho plyne, že tím vyvolal celou délku řízení. Tyto skutky, nejprve 21, později doplnila ještě 22. během jednání, demonstrují dle žalobkyně přístup žalovaného č. 1, a proto dokládají celou škodu. Zpočátku byl tento výčet až detailní a kopíroval celý průběh věci, později se stal skutečně demonstrativním, neboť některé úseky nejméně časově byly zcela přeskočeny, aniž by bylo uvedeno, zda měl být postup v tu dobu podle žalobkyně v pořádku, anebo v té době existující průtahy prostě do výčtu ze svého rozhodnutí toliko demonstrovat nezařadila, kdy po výzvě a poučení soudu žalobkyně setrvala na tom, že další průtahy doplňovat již nebude. I přesto, že v žalobě sama uvedla, že si je vědoma prokázat zavinění žalovaných, setrvala na tom, že tak lze učinit jen příkladmo některými prodleními, neboť z těch, které uvedla, dle ní vyplývá, že za žalovanými jde celá délka řízení. Jednotlivé skutky, výše uvedených 22 nakonec celkem, které byly i předmětem rozsáhlého dokazování, pak soud pro přehlednost, právě s ohledem na rozsáhlost věci, kdy i dílčí skutky samy o sobě jsou obsáhlejší jak na tvrzení, tak dokazování, uvádí až níže samostatně. Tedy každý tvrzený skutek, včetně reakce žalované strany, současně k němu i provedené důkazy a závěry ohledně každého dílčího skutku. Jinak by jen těžko mohlo být přehledně a srozumitelně toto rozhodnutí odůvodněno.5. Ohledně odpovědnosti žalovaného č. 2 tvrdila žalobkyně opakovaná porušení lhůty pro vydání rozhodnutí, když žalovaný č. 2 rozhodoval zásadně později než do 30 dnů, které mu stanoví správní řád. Uvedla, že není pravdou, jak argumentuje, že by jeho zavinění bylo popřeno v pražských rozhodnutích. Neztotožnila se ani s tím, že by v případě rozhodování mělo jít o zvlášť složitý případ ve smyslu správního řádu, kdy toto z pražských rozhodnutí rovněž nevyplývá. V případě odvolacího řízení sp. zn. , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, došel žalovanému spis 6. 6. 2012 a řízení trvalo 55 dnů, přitom rozhodná lhůta zde byla 30 dnů. V případě řízení sp. zn. , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, porušil žalovaný č. 2 povinnost vyjádřit závazný právní názor, který by měl oporu v právním předpise, a uložil žalovanému č. 1 v novém projednání posoudit soulad stavby s § 8 vyhl. č. 137/1998 Sb., která však byla již rok a půl zrušená. To byl také důvod, proč následné řízení o výjimce muselo být zastaveno pro bezpředmětnost, což sám žalovaný č. 2 aproboval v rozhodnutí v řízení sp. zn. , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , kdy v odůvodnění připustil, že podle vyhlášky nelze postupovat. Tím žalovaný č. 2 potvrdil nesprávnost svého předchozího postupu a zavinil vůbec vedení řízení o výjimce a zbytečný celý úsek stavebního řízení.6. Rovněž žalobkyně žalovanému č. 2 vytýkala, že z předkládaných rozhodnutí žalovaného č. 1 bylo zjevné, že řízení nezvládá ani po procesní stránce ani věcně, přesto mu žalovaný č. 2 po opakované kvalifikované kasaci věc neodebral. Byť to není obligatorní postup, docházelo zde k soustavnému porušování základní zásady správního řízení, a to na první pohled, aniž by to však žalovaný č. 2 řešil. Nelze se vymlouvat na to, že tak nemusí učinit. Nejpozději tak měl učinit v červenci 2013, kdy na to upozorňovali již i poškození. Všechna tato porušení povinností žalovaného č. 2 pak opodstatňují závěr o existenci příčinné souvislosti se vznikem újmy, kterou musela žalobkyně odškodnit, i když je zde intenzita zaviněného porušení právních povinností tímto žalovaným nižší. I tak ale žalovaný č. 2 měl a mohl vědět, že může způsobit újmu, která byla následně státem odškodněna.7. Nárok pak žalobkyně uplatnila společně a nerozdílně po obou žalovaných s tím, že sice podle § 18 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., jsou povinni škůdci zaplatit úhradu podle své účasti na způsobení škody, ale v odůvodněných případech může být rozhodnuto, že odpovídají společně a nerozdílně. Zejména, je-li zde společná nedbalost či paralelní akce, které vyústí ve škodu, a kdy každý pachatel má vztah nejen k jednání vlastnímu, ale i jiných osob podílejících se na vzniku škody. V případě žalovaného č. 2, který zanedbal minimálně dozorovou povinnost vůči žalovanému č. 1, zde žalobkyně dovozovala jednoznačně vznik takové solidární odpovědnosti, kdy je podle jejího názoru vyloučeno určit odpovědnost dílčí.8. Žalovaný č. 1 žalobu jako celek odmítl, kdy uplatnil již v reakci na žalobu celou řadu argumentů, počínaje nedostatkem své pasiv